Získej si respekt ...

Když Ti někdo zavolá, na nic se neptej, řekni "No!". Když Ti zavolá znovu, řekni: "No, no!". Ne. A polož to. Pokud se Tě někdo zeptá na pacienta, řekni: "Okamžitě propustit!". Řvu smíchy a ostatní kluci mi notujou, že ortopedi jsou všichni bezmozci. Musí to bejt pravda, oni jsou taky ortopedi ... Všechno je jinak. Zlomilo se to. Napětí je pryč, stresu už jen pomálu. A já najednou koukám, že jsem vživotě asi nebyl v jedný bandě s takovejma prima doktorama.

Je půl vosmý večer. Centrální příjem je zasekanej, chirurgická pohotovost se vaří ve vlastní šťávě. U stolu dřepí doktor Mánes, smolí čtvrtej příjem, nestíhá. Je nasranej. Bodejť ne. Za dveřma je nervní chlap, co mu připadá, že už dlouho čeká. Zaklepe na dveře. Pak podruhý, potřetí ... Počtvrtý je to už skoro bušení na vrata. Mánes vylítne. Skokem je u dveří. Votevře tak prudce, že čumí ze dvou centimetrů do xichtu tomu chlápkovi. "Dete mi pomoct?!", zařve. Geniální. Odzbrojující. Chlap si sedá jako myška, ostatní v čekárně taky ztichli. Slabší povahy a simulanti se pomalu zvedaj a odchází. Přeci jenom využijou ty normální ordinační hodiny ...
Když je mi špatně z práce, vzpomenu si na Mánesa. Ale já už si svůj respekt získal. Před pár dnama jsem byl zase ve službě. Přivezli chlápka, co nožem vohrožoval personál nemocnice, co se specializuje na rehabilitaci. A že už ho tam nechtěj, ať si ho pěkně vezmeme zpátky na ortopedii. Nikdo se moc nestaral vo to, co je mu medicínsky. Každej tady vidí předně chudáka, kterej se dostal na ulici. Jedno, jesti se choval jako hovado. Ale vono charita vodsuď pocuď ...
Instrukce od registrara byly, abych ho přijmul. Na centrálním příjmu mě už čekala manažerka. Řekla mi, abych ho alespoň nechal dlouho čekat. Já tuhle logiku nechápu. Dopoledne někoho málem píchne a teď ho tady chtí ještě víc vyprudit? Jdu na něj hned. Sedí na vozejku, střední leta. Nebojim se ho. Co Ti je? Mám zlomený hnáty, nevidíš, voe? Vidim, voe. Jak dlouho, tři měsíce? Patní kosti? Kdy jsi začal chodit. Nikdy. Nikdy? Tak počkej ...
Jdu si pro berle. Popadnu chlápka podpaždí, postavim ho, narvu mu do rukou francky a angličtinou s lehce ruskym přízvukem řikám: Jdi! A chlap že ne. Tak to vopakuju. A už de. První krok, druhej, třetí ... Dost pro mě. Tak mu řikám, že rehabilitaci už máme za sebou. A že de domu. Valí na mě voči a zvedá hlas. Takže puntiku! Ráno jsi vohrožoval nožem personál nemocnice, co Tě chtěli rozchodit. Seš na metadonu. A já nejsem tvůj fotr ani brácha, abych se vo tebe staral víc, než z medicínskýho hlediska. A z toho seš pro mě zahojená zlomenina, která je teď už taky zrehabilitovaná. Tamhle je východ ...
Když se vracim s receptem s lékama proti bolesti, chlap už tam není. Zůstalo jen prázdný kolečkový křeslo. Francky jsou taky pryč. Naštěstí, jinak bych měl výčitky. A pak že nemůže chodit ... Netušil jsem, že z druhý strany plenty stála polovina zaměstnanců centrálního příjmu a tiše poslouchala. Že bych tak hulákal? Manažerka se na mě zubí, když jí předávám kartu pacienta, kterýho jsem právě propustil. Good man, Thomas! Good job! Tak jsem teda rád. Druhej den se na mě zubí celá ortopedie. Doslova mi vopakujou pasáže, co jsem tomu chlapovi řekl. Nejvíc se jim líbí, že nejsem jeho fotr ... Dostal jsem novou přezdívku: Dr. Knifee - doktor kudlička. A taky respekt. Super :) Už jsem zase za brutální hovado.

(pokračování blogu www.mediciman.cz)