Na kole po dálnici! (explore NYC by Favorit F1, chapter #1)

Já si říkal, nevjížděj tam! Vybočit jedinou silnicí z východního cípu Long Beach mimo ostrov samozřejmě lze. Po dálnici. Na Favoritu F1, co narvaným americkým kárám fakt nestačí. Speed limit 55 nepřesáhnu, to je mi teď už jasný ..

Ohio Ave od pláže a na křižovatce vpravo. 10 kilometrů pobřežní nudy východně. Z červený na červenou. Cvak, vystoupit z nášlapu. Cvak ... cvak ... sakr, cvak! Nastoupit napoprvé, když vám do obličeje valí smrady minimálně dva osmiválece s objemem 3 litry a více? Všude na semaforech řvou předimenzovaný ameriky. Cvak ... sakra, cvak! Zase jsem ten nášlap netrefil. Pokaždý, když netrefím, ujede mi hladká podrážka dopředu a já nemilosrdně narážím. Varlata na rám. Au ... Auuuu!

Poslední křižovatka mi přijde ještě rozlehlejší, než obvyklé fotbalové stadiony. Tři pruhy zůstávají, ale přidávají se zelený návěsti? A mýtnice!? V pravém pruhu po krajnici vyjíždím na most mezi ostrovy. Ty osmiválce řvou teď víc a rozhánějí se po hodně široké tříproudovce za mostem, Loop Pkwy. No a pak to došlo i mně. Jsem na dálnici! Vrtám šlapkama jak magor. A možná jsem přesáhl i speed limit 30, který jsem doteď míjel. Jenže tady je 55 a už je celkem jasný, že jsem vprdeli.

Po osmi kilometrech první sjezd. Nejrychlejších osm kilometrů v mém životě, zcela jistě rychlostní rekord pro Favorit F1 Special, co mám pod sebou. Vydržel to tempo. Já taky. Šílenej strachem vyjíždím táhlým dálničním výjezdem na další sousední ostrov Jones Beach. Dřív to prostě nešlo! Voda, bažiny. Na konci výjezdu se napojuju na dvouproudovku, která má šiři minimálny rwy letiště Příbram. Hned poté je tu výjezdní mýtnice. Na smrt vyděšený mýtný bábě gestikuluji, jestli mohu projet? Nezmůže se na nic. Jen na mě vejrá s otevřenou pusou. Můžu, asi.

Na otočce na západním cípu tohoto ostrůvku hledím do Google Maps. Ano, ano. Tady odsud se nedostanu jinak, než opět po dálnici. Leda, že bych si zavolal Uber anebo vodní taxi. Výborně. Sbírám sílu a užívám si pár kilometrů středem po highway king, kde nikdo nejezdí. Jedu po střední přerušovaný, až se zamyšleně proberu zase u mýtnice s bábou. Ještě nestihla polknout a už je znovu vyděšená. Už se neptám a ještě než zavolá cops, vrtám šlapky a mizím na dálničním nájezdu v protisměru toho, odkud jsem přijel. Než na dálnici úplně najedu, mi to nedá, udělám si fotku pod mostem, kterým začíná nové dobrodružství. Zrovna nikdo nejel a další momentku už jsem nečekal ...

Modlím se, abych nepíchl. Modlím se, abych neurval šlapky. Modlím se, aby mě nikdo nerozplácl. Hlavně ne ty šíleně velký trucky! Je až zajímavý, že si mě nikdo nevšímá!? Před zúžením zastavuju, už nemůžu. Dělám fotku a snažím se za bílou, kde už bohužel není odstavný pruh, kolo rozšlapat na souběžnou rychlost aut. Aby to kolem mě nedělalo "vžum" ale pomalejší "vžuuuuum". No a konečně někdo troubí. Borec v kabrioletu. Mává a klepe si na hlavu. Já mu to neoplatím. Jedu tak rychle, že by mě mohl poryv větru při vyosení z aerodynamický polohy sejmout. Jako na motorce, znáte to, ne? Určitě jsem jel totiž tak rychle jako na motorce.

V městečku slezu z kola a na vachrlatých nohou usedám na chvíli do blue grass. Ano, teprve ve 41 letech jsem si splnil svůj sen - po dálnici na kole! Favorit F1 je silný stroj, to nemohu říct. Ale nějak jsme za těma autama táhli. Šlapal ale jako hodiny. Točil jsem nejtěžší převod. Šel tiše, nízké otáčky, akcelerace slušná, brzdy jsem moc nepoužíval. Při vyšších otáčkách se nepřehřívá, odpor vzduchu minimální, drží stopu, řízení přesné. Co bych vám o něm ještě tak řekl? Ano, jedno mi tam výrazně chybí! Odkládací stolek na pití. Podle toho musí evropské automobilky předělávat svoje BMW like auta, aby uspěly na americkém trhu. Favorit F1 nemá odkládací stolek na kávu!