Afghánistán, mise 2, den 23: Bezesné noci

Ratatatatatatata, ratata … tata, bum, bum … 6:09 budíček. Po hodině spánku. Nejdřív štěkající kalachy. Pak kulometná palba. Následuje několik výbuchů. Ne, dneska neslaví. Tohle trvá tři minuty, a to je podezřele dlouho.

16:32 totéž, jenom mnohem blíž. Kilometr? Táborovej náčelník velí zákaz pohybu na dvě hodiny.. Při společný večeři někdo zaklepe na dveře. Reaguju, že jsou to asi bojovníci, co přišli vomrknout naši večerní tabuli. Napětí uvolněné trochu hysterickým smíchem…

----------------------------------

Kupte si knihu "MISE AFGHÁNISTÁN - Český chirurg v zemi lovců draků" (http://www.mise-afghanistan.cz) a přečtěte si více než tuto kapitolu.

----------------------------------

Při společný večeři jednou za tejden většinou probíráme témata, který se vážou k jednotlivým jazykům a národům. Minule jsme probírali italský gesta a konec debaty se jako obvykle svezl k nejsprostším slovům v jednotlivých jazycích. Dneska to bylo filozofičtější. Zkoušeli jsme charakterizovat vlastní národnost. Italy už jsem probíral. Jsou celkem sebekritičtí a umí si ze sebe udělat prdel. Francouzi jsou vždycky ve všem nejlepší, a to hlavně ve vlastních očích. Menší národy jako Irové, Islanďani nebo Hongkonžani mají sebevědomý zdravý. Jak ale charakterizovat Čechy?

Švejkování je zprofanovaný. Ale napadl mě výraz „čekatelé“. My totiž podle mě pořád na něco čekáme. Hlavně na to, až to za nás někdo udělá. Na konečně pořádnýho národního hrdinu, na změnu politický reprezentace, co udělaj ti ostatní, až nás někdo osvobodí… Hesly „nějak bylo a nějak bude“, „ráno moudřejší večera“ nebo „zahulíme, uvidíme“ to jenom podtrhujeme. Pivo a hokej je výjimka, která podtrhuje pravidlo. Tím jsem konečně úspěšně odpověděl složitou na maturitní otázku mojí češtinářky na gymplu.

 Čtyři urgentní laparotomie (operace břicha) pro zástřel za míň než 24 hodin je už fakt moc! Přestal jsem se definitivně orientovat v čase, kdy je ráno a kdy večer, kdy jsem naposledy jedl a pil, kde jsou všichni ti pacienti, kolikátý den je ten který po operaci, kdy a komu jsem chtěl vyndavat drény, … Když jsem pozdě odpoledne ukončil první břicho, zatímco si ostatní užívali aspoň trochu volna během místní soboty ve čtvrtek, těšil jsem se na postel. Před spaním krátkej film. V půl druhý budíček, druhý břicho v řadě. Vyndávám rozstřelenou slezinu a sešívám napůl rozstřelenou ledvinu. Modlím se, abych tam nemusel podruhý, protože křehká tkáň ledviny hermeticky prostě zašít nejde.

Ve tři ráno na odchodu z nemocnice třetí rozstřelený břicho. Naštěstí jen šup tam a šup ven, bylo to hlavně do hrudníku a dráždilo to do břicha. Takže hrudní sání. V půl šestý ráno hop do postele. Pohrávam si s myšlenkou, že ráno nikam nejdu, je přece místní neděle! Ale ten uvnitř mi nedá a ráno jdu zkontrolovat noční řádění i všechny předchozí. Za hodinu mám za sebou ultrarychlou vizitu těch kritických. Nikdo neumírá a menšíma nebo většíma krůčkama se blíží k rekonvalescenci. Na odchodu v jedenáct ráno čtvrtý břicho…

Tyvole! Uff! Mám říct ortopedovi Samsoorovi, aby to udělal? Zvládne to. Kdybych byl už doma, tak mu stopro zavolám a překecám ho. Jenže já jsem ještě tady v nemocnici. To je blbý. Jim je oprávněně šumák, že už tři tejdny nespim. Oni nespí čtyři roky od doby, co je Kunduz Trauma Centre otevřený. S vypětim se pouštim i do tohohle. Předsevzal jsem si, že to bude chirurgická metalika - rychlej nářez. Nebo usnu. Na tabletu pouštím U2 a Support Lesbiens a krosim to od mečíku pod žebry až ke sponě na pánvi. Takhle to má totiž při damage control surgery vypadat. Co nejrychleji, co nejefektivněji, co největší přehled. Ten hlavně proto, že u stolu stojíte sami se sestrou.

Za těch pár let jsem si vymyslel pár originalit, systematickej postup a rychlý taneční kroky. Nejdřív vyhodím tenký střevo na roušku, kterou u kořene závěsu střeva zavážu a přes to hodím další. Tím vytvořím takovej pytlíček pro tenký střevo ležící mimo tělo, aby se mi nepletlo. Když je někde díra, nemilosrdně ale opatrně a s co nejmenšim poškozením zdravých tkání ji dočasně zasvorkuju velkým peánem nebo přímo měkkou střevní svorkou. Vytvořený místo v břiše využívám nejdřív k pohledu na slezinu anebo na játra podle toho, kam mířil vstřel. Tam jsou největší krevní ztráty.

Vždycky to do poslední krvinky odsaju, rychle vypláchnu a zapakuju to rouškama, ať už tam díra je, anebo není. První mi dává čas se věnovat ostatním orgánům, aniž by pacient vykrvácel. V druhým případě ta rouška funguje jako policajt. Pokud je po pozdějšim vyjmutí víc červená, než by měla bejt, někde to méně zásadně leč přesto chčije.

Celkově mám břicho rozdělený na čtyři políčka a systematicky jdu z jednoho na druhý jak při člověče nezlob se. Vždycky odsát krev a případně lejno, vypláchnout, rouška a zjistit poranění a stanovit urgenci jeho řešení. Pokud je někde seklý tlustý střevo, zase si pomáham střevní svorkou, aby ty hovna netekly dál do břicha a nezvyšovaly riziko pozdější sepse pacienta. Naposledy projíždim Douglasův prostor úplně dole v pánvi, kde je krve vždycky nejvíc, ale většinou jen zateklá. I tam dávám roušku.

Když to celý projedu a nemělo by to trvat víc jak pět minut, ukončil jsem chirurgickou taktiku a přichází na řadu strategie. Nejdřív se musim věnovat tomu, co nejvíc ohrožuje člověka pode mnou. Krvácení. Játra, slezina, ledvina, závěs tenkýho nebo tlustýho střeva, močový měchýř, děloha, žaludek, slinivka, vaječníky. Třeba v tomhle pořadí.

Pokud je modřina dole pod břichem, vloupám se i tam a kontroluju velký cévy. Pak následuje většinou tlustý střevo, protože znamená kontaminaci. Vyjímečně šiju primární spojku bez pojistný stomie. Když je to nutný, vyndám pravej, příčnej anebo levej trakčník raději, než abych zašíval několik děr najednou, jako to mají trochu ve zvyku místní. To už zabere víc času a nepatří to do schématu první chirurgický pomoci - Damage Control Surgery. Většinou to končím nějakým vývodem na tlustým střevě.

Naposledy se pak věnuju střevu tenkýmu, který v mezidobí polejvám teplou vodou a udržuju dobře živený. Menší dírky přešívám, větší řeším odstraněním poraněnýho střeva a spojkou. Nerad dělám víc jak tři spojky, protože to už je hodně rizikový. Pokud není pacient stabilní, nedělám nic, zavážu díry tkaničkama nebo naložím jeden steh „klatovák“ a vložím do břicha na pozdější second look.

Pak si to celý ještě jednou projdu. Většinou do břicha naleju kolem deseti litrů vody. Následujou drény a těma taky nešetřim, tři i čtyři. Mám starou školu drénování. Jsou to další policajti, který koukaj z břicha ven a hlásí, když je něco uvntiř špatně. Pak to třeba ještě jednou znovu dokola celý projdu a spočítáme roušky. Používám kolem padesáti. Zavřu to. Snažim se do hodiny, při šití spojek je to k hodině a půl většinou. Když je to rychlá jízda s pouhým pakováním nezastavitelnýho krvácení, jsou to minuty. Ale to jsem ještě nikdy neudělal. Většinou to všechno postavím a zalátám. Hotovo.

Na webu Lékařů bez hranic máme tyhle čtyři základní otázky: Nemáte příliš romantické představy o tom, co tato práce obnáší? Je vaše volba založena na dostatečném množství informací? Odpovídá vaše motivace a hodnoty povaze mise a mandátu Lékařů bez hranic? Jste připraveni na to, že se vaše očekávání a představy nemusí naplnit? Kdybych měl odpovědět za sebe, tak jsem romantik a protože jsem blbec a ignorant, nikdy nemám dost informací. Na tu třetí si těžko odpovím. Snad jo. A představy se mi naplňují, protože to, jaká bude mise, záleží hodně na vás samotných. Můžete ji proležet anebo tvořit něco novýho. Takže už jedete?