Z Irska fouká na Haiti

Panenko Maria! Kriste Pane! Himl hergot done vetr krucajs element! U všech svatejch ... Lítám jak anděl strážnej od Svatýho Michala přes Cecílíi až na Svatou Ágnes. A zase zpátky. A furt dokola. Kilometry chodeb nemocnice tancem svatýho Víta mezi jednotlivejma odděleníma, který se nemůžou jako u nás jmenovat třeba chirurgie, ortopedie nebo interna. Mají jména nejrůznějších patronů, který jsou mi ukradený stejně jako jestli má O´MacDonaldová ucpanou močovou cévku anebo O´Leary správnej prášek na spaní. A přesto vyrážim k dalšímu svatýmu, protože si nějaká sestra vzpomněla, že bych měl v půl třetí ráno vobjednat rentgenovo svatozář pro O´Briena. K čertu s nima, se svatejma ...

Naši dorazili na návštěvu. "Mně se chce čůrat," významně řiká večer máma tátovi, kterej akorát míří na hajzl. Máma mu to řiká zjevně proto, aby jí dal přednost. "Tak já se vychčiju a nebudu splachovat ...," odpoví otec. Řekne to bezelstně, bez špetky ignorance. Vlastně to myslí tak, že chce udělat matce radost, že si po sobě bude moct i spláchnout ... Já si močim smíchy do trenek. Je to prča poslouchat stárnoucí rodiče. Mít je zase po čase v jedný domácnosti, i když jenom na pár dnů. Změnili se, ale ne moc. Jsou jako děti. To je ale dobře, protože je s nima legrace. Ztratili vážnost dospělých. Tu nutnost vychovávat. Ale dávno jim ještě neměkne mozek. Užívám si to.
Tátu jsem o víkendu vytáhl do hor. Sylva sloužila transport na telefonu. Zůstala doma s mámou, která by to asi neušla. Nebo spíš neudejchala a neukouřila. Vzal jsem děti. Děda se nám po prvních stech metrech převýšení významně propadnul dozadu. Eště mám v živý paměti, jak lítáme po sobotních vejletech, otec mašíruje dvěstě metrů před náma a my se s bráchou snažíme lapnout třetí dech, protože druhej na to nestačí ... Šimon votravuje, protože Káče závidí iPAD, kterej jsem jí pořídil. Ten vztek ho žene dopředu tak rychle, že musí furt čekat, až ho dojdeme. Káča si plete z bejlí koš. Tak nám ta trojgenerační cesta irskou náhorní plošinou pěkně ubíhá ...
Ten rozdíl bejt někde jako turista anebo v daný zemi žít je jasnej. Jako facka. Za tou irskou slušností, kterou vikingové vodkoukali od angličanů, ale zjevně se marně snažili osvojit, je skovanej úplně normální Čech! Takže nezřídka vídam sladce se nesoucí telefonní rozhovor mých kolegů plnej obratů jako "lovely" anebo "great", případně "fair enough". Je ale zakončenej zavěšenym sluchátkem a hurónskym řevem "Fuuuuuuck off!!!". Ze začátku se přede mnou hlídali. Teď už jsem jakože jejich a ví, že jsem je prokouk´. Jenom se jich vždycky ptám, proč teda protistranu nepošlou doprdele rovnou? Proč si s tim dělaj takový násilí? Když jim to řikam, dávají mi zapravdu a chtějí se dozvědět trochu víc vo tý naší národní povaze ...
Už jsem řikal, že mám Iry rád. Fakt se mi líbí jejich charakterový vlastnosti. Jsou na sebe tvrdý jako šutr. Ale přitom jsou vohleduplný. Pošlou mě do háje jenom čtyřikrát z pěti případů ... A mají sociální cítění. Zajímá je, co se děje kolem nich. Není to hraný. Je to upřímný. Hladomor a ostrovní izolace z nich dělá jednu velkou rodinu. Pominu-li špatnej vliv na genofond, izolace je vede k tomu, že se o sebe starají. Filipínci tady taky držej pospolu. Indové si šlapou po krku jako všude jinde na světě. Němců a Slováků je tu málo a zástupy irskejch Poláků v nemocnici chybí. Rumunská Nicoleta z emergency je jedním z mála zástupců blízkýho východu. Vzala si do hlavy, že se vo mě bude starat, když jsem taky z východu. Má to pozitiva, pacienty mi předává kompletně vyšetřený a zaléčený. Dělá moji nenáviděnou papírovou práci a to se mi líbí.
"R hip do full WB and SLR as well. Has been DC and RV in FC 1/52." Začínám se zlepšovat. V lesní nemocnici jsem to byl já, kdo byl mistr ve zkratkách, ať to byly diagnózy, procedůry nebo třeba léky. Dodneška tam používají třeba moji zkratku BDN - běžné dětské nemoci, kterou jsem odkudsi přitáhnul a dostal za ní nejeden pojeb od pana primáře. V Irsku jsem ale ztracenej! Mají zkratky na všechno a všude je používají. Ta věta v úvodu by byla bez zkratek výrazně dělší: Right hip patient do full weight-bearing and stright leg raising as well. Has been discharged and will be reviewed in fracture clinic in one week. V češtině to znamená, že: Pravej kyčel (rozuměj pacient s pravou kyčlí) je schopnej plně zatížit nohu a taky ji nataženou zvednout. Byl propuštěn a má přijít na kontrolu za týden na ambulanci. Zkratky nejsou jenom v medicíně. Víte, co je to OMG? Oh My God! Pane Bože, to je děsný ...
Poslední den v nemocnici Matky Mizerný znamená skoro zázrak. Jsem už zase po službě. Kvůli Haiti jsem měl dvacet dní každej druhej den službu. To znamená 36 hodin v práci, 12 vyspat a znovu 36 hodin v kuse. Vo víkendu 56 v kuse. Jsem úplně gumovej. Ani tu poslední mi nedali pokoj. Na ráno máme připravenej parádní traumatologickej program - zlomená kdyčel, vyndavačka drátů, kotník a šestihodinovka u tříštivý zlomeniny holenní kosti paragána z Litvy. U toho bude i plastickej chirurg. Chybí mu jak kůže tak kus tý kosti. Protože je hoňka, mamlas SHO s desetiletou praxí chirurga se najednou hodí. Posílaj mě na jedničku sál, abych tam vyndal nějakou kovovou příšernost z čéšky chlapíka, kterýmu ani dvaceti voperacema neprodloužili vrozeně zkrácenou hnátu.
Jsem nevyspalej. Nesnídal jsem. Zčista jasna úplně novej tým kolem sebe na sále, vživotě jsem je neviděl. A ten sál taky neznam. Když se ptám anesteziologa, jestli můžem začít, ptá se mě, jestli mluvim na něho. Aha. Zapomněl jsem se představit. Je to Ind. Udělám to a teprve pak mi vodpoví. Filipínská instrumentářka mě navádí, jak to na jedničce chodí. Kolik jsem takovejch věcí v životě už udělal? Padesát? Víc? Dneska se mi klepou ruce, že je nemůžu zastavit. Prostě nemůžu. A když si to tam tak půlhodiny šťourám v koleni, přijde profesor McCormack, co mezitim během dvaceti minut švihnul novej kloub nějakýmu seniorovi. Stojí nade mnou a kroutí hlavou: "Hochu, hochu, ty seš pomalej ...". Dělá si legraci. Já se ale dneska nesměju. My ty kovy u nás šroubujeme tak, aby se dali zase po roce vyndat, víte, krávové? Vy to tam namydlíte, protože už nikdy nepočítáte s tím, že by se to vyndavalo. Ptali se mě, jestli to vyndaváme u nás v Čechách pro prachy. Řikám jo, za kilo za hodinu brutto ...
Se Sylvou jsme si vyrazili na sever od Dublinu. Jedeme přes vesnici Rush (Spěch) do Skerries (zřejmě od Scary, Strašidlov). V přístavu smrděj ryby. Ve městě jsou plotem vobehnaný starý větrný mlejny. A na pláži to studeně fouká. Irsko, voe. Ale v hospodě u paragána je dobře a zaprděno. A po cestě z ní míjíme barák, co vypadá jak loď. Má kulatý vokna v úrovni písku na pláži, na kterou se dá zevnitř koukat tak, jako když na tý pláži ležíš. Irskej způsob jak si užít moře. Fotim vobrázek, co mi Sylva koupila u paragána k narozeninám. Vždycky jsem chtěl vobraz z hospody. Věší ho na pomyslnou zeď nad mořskym horizontem. Vracíme se k autu a míjíme "skerry dentist and surgery". Tak ke strašidelnýmu zubařovi a chirurgovi bych asi na vošetření nechvátal. Stačí mi kolega doktor Strach se sestrou Hrubou u nás v Řevnicích. Až pojedete do Irska, tak si zajeďte do Skerries.
Zespoda vod Dublinu ty holý hnědočervený kopce vypadaj bez života. Hholý a mrtvý. Zblízka a zeshora je tam jelen, zajíc, ptáci nebo pulci. Čim víc to vypadá jako pustina, tím víc se soustředíš na detail a nacházíš život na každym metru. A takhle je to s celym Irskem. Vždycky Tě příjemně překvapí ... "Life is not about waiting for the storm to pass, it´s about learning to dance in rain ...", jsem si přečetl nápis v hospodě ve Skerries.
Balim poslední krámy. Tentokrát si neberu hovadiny, takže je baťoh celkem prázdnej. Doufám, že mi ho v Port au Prince nikdo nešlohne, celej září červenou. Je v něm celkem kulový, ale při představě, že mám měsíc na sobě jedny spodky!? Myslim na další nápis v tý hospodě: "Do not go where path may lead, go instead where there is no path and leave the trail ...". A to by celkem stačilo co se patosu tejče. Přibalim ještě irskou vlajku a vod zejtřka nazdar s jednim chirurgickym bezmozkem na Haiti a s vostatníma vod Lékařů bez hranic. Bude to podruhý, ale snad i tak dobrý. I za svý čtenáře v to doufám. Tak se milý děti pěkně posaďte a poslechněte si další pohádku ...