Tohle není pohádka ..., Afgánistán, den 6.

Zakázali tady motorky. Proto je relativně klid, říkají všichni. Je fakt, že v noci mě zatím nikdo moc nebudil. Zakázali je proto, že se z nich prováděly cílené atentáty. Jeden řídí, druhý střílí na cíl, většinou velice přesně. Policajti ty motorky v Kundúzu zrekvírovali do jediné…

Slezina, játra a srdce

Pacient s natrženými játry je v pohodě. Do drénu nad játry odchází denně asi 250 ml a sekrece spíš ustává. Je to taková jaterní šťávička. Ale neteče po celém břiše, dole v Douglasu pod dalším drénem je skoro sucho. A to už by tam zateklo, protože pacient je v polosedu. Pod játry v lůžku žlučníku už také nic. Celkově je břicho klidné, bez známek dráždění. Pacient je stabilní a už nepotřebuje žádnou další krev. Dostáváme se do fáze dvě: komplikace. Ještě tedy nenastaly, ale raději budu pesimista.

Chlapec s prostřeleným srdcem se má báječně. Ten bráchou postřelený čtrnáctiletý kluk sedí na posteli a živě diskutuje s příbuznými. Zítra ho přesuneme z JIPu na normální oddělení. Eva dneska udělala kontrolní sono. V osrdečníku zbyl srpek tekutiny a srdeční hrot vykazuje známky možného poranění, ale jinak je vcelku v pořádku.

Pooperační péče o pacienty v nemocnici Lékařů bez hranic v afghánském Kundúzu. Foto © MSFTohle ale není pohádka. Ne všechno tady končí šťastně. Slezinný stařešina, co jsem mu pod rouškou anestezie vzal slezinu, dneska umřel. Umřel proto, že mu bylo šedesát, což je prý přepočteno na biologický věk Afghánců osmdesát pět. (Mimochodem Afghánistán je na třetím místě na světě v míře úmrtnosti dětí do jednoho roku. A průměrná rodina má pět až deset dětí. Někdy víc, ale skoro nikdy míň.) Kromě věku hrálo roli i to, že měl chronicky selhávající ledviny. Přišel už tak do nemocnice, jak laboratoř ukázala. Po operaci mu postupně narostl draslík až k osmi a i přes obětavé špekulantské Eviny zásahy to nešlo a nešlo dolů. Nehledě na další parametry. Rozhodli jsme se, že ho zkusíme přeložit někam, kde mají dialýzu. Já si tedy ani nedovedu představit, že mají jedinou v celém Afghánistánu. Mezitím jsem alespoň hlídal břicho, kterému se snažím rozumět. Bylo měkké, uklizené, odtamtud už nic nehrozilo. A pak umřel.

Prach ve vzduchu

Všude lítá prach. Jak se zvednul vítr z pouště, jsou ho tuny ve vzduchu. Celé město leží pod úrovní dun okolního písku. Je to jen oáza po obou stranách řeky Kundúz. V okolí absolutní pusto. A někteří místní doktoři jezdí studovat třeba až do Německa, aby se sem pak zase vrátili… Kde domov můj. Tak to tedy klobouk dolů!

Vychází kniha: Mise HAITI - 5 měsíců s Lékaři bez hranic