Načůral mi do bot, až pak se omluvil

Vyskočil na mě ze sanitky, sotva jsem votevřel dveře. Postavil se mi tváří v tvář a začal s obrovskou úlevou močit na moje kalhoty. A do mých bot taky. Prvotní překvapení vystřídala chuť začít řvát mísená s trochou pochopení. Prostě nikdy nenalejvej nezacévkovanýho pacienta příliš mnoho infuzema, když jedeš delší štreku. Na chvíli jsem zapomněl na celý to dnešní neštěstí a s úsměvem jsem si ty chcanky vylejval z bot na dvorku malý nemocnice uprostřed Haiti, která se zrovna stala příjemcem padesáti pacientů z hromadnýho neštěstí.

Jen po pár hodinách vystřídala další katastrofa tu předchozí
Jo, sotva pár hodin po poslední masovce přišla další. Byl jsem akorát po nepočítaných hodinách venku z nemocnice a užíval si ledovou sprchu, kterou máme na základně. Teplá neteče nikdy totiž. Uprostřed mýho přepírání spodního prádla začala hlavní sestra hlásit, že máme tři minuty na dosažení auta, ať už děláme cokoliv. Že jsou na cestě pacienti z dalšího autobusovýho neštěstí. A že je jich padesát. Cože? Padesát? Řikala to francouzsky, tak na ni ze sprchy řvu, jestli jsem správně rozuměl. Rozuměl. Jen v šortkách vybíhám ze sprchy, po cestě beru první "firemní" tričko Lékařů bez hranic a stejně jako poslední zavírám dveře auta za lidma, co už tam sedí. Jsou tam všichni včetně logistiků. A tentokrát jsme bílý jak stěny a tichý jako pěny. Nejen proto, že tohle je asi největší počet lidí, co se tady za dva roky po zemětřesení v jeden moment nashromáždilo. Ale taky proto, že jsme všichni unavení ještě z nedávný vlny a každej přemejšlí, kolik šílených hodin zase stráví v nemocnici a jak to každej z nás přežije. Jo, pokud máme pomáhat, musíme taky myslet na to, jestli na to máme.
S rukama v děloze zažívám znovuzrození
Vodpoledne jsem vopouštěl nemocnici v dobrym rozmaru. Celou sobotu byl klid a vyšel mi čas i na císaře. Když už jsem ho tentokrát nedělal, alespoň jsem císařskej řez asistoval místnímu gynekologovi, kterej je fakt extra třída. Jen jsem se díval na jeho a svoje ruce, jak hrály part směrem k děloze druhorodičky, který bylo patnáct. Znovu ten zvláštní pocit, když máš ruku v děloze. To se nedá ani popsat. Je tam teplo, mateřsky příjemně, rodí se tam děti. Tohle je moc krásný a všechno se to vodehrálo čistě a za krasných patnáct minut od řezu do posledního kožního stehu. Teď ale letim nemocnicí a lámanou francouzštinou vysvětluju sestrám na jednotlivých pokojích, že kdokoliv může chodit, ať se okamžitě zvedne a jde ven z nemocnice pod stany, kde pro ně budeme stavět další. Že ty postele potřebujeme pro cirka padesát lidí. Čumí na mě stejně blbě jako já předtim na hlavní sestru, když prvně hlásila počty ...
Superurgentní hemoroidy
Zatímco se na dvorku vykládají první sanitky a emergency se znovu mění v červený moře krve a sténajících lidí, snažíme se maximálně rychle vyhodit všechny ty pacienty, kteří tady byli předtím. Dvouma stehama "klatovákama" přišívám amputovanej palec zhruba na místo, kam patřil a ve vteřině to balim a posílám posekanýho chudáka pod stan, aby počkal, až se mu budu věnovat víc. Mezitím se v jednom rohu emergency odehrává scénka, nad kterou se eště teď bavíme. Byl tam nějakej chudák pacient se zřejmě hodně bolestivejma hemoroidama. Nebyl ale s to pochopit, že se mu doktorka se zakrvácenejma rukavicema a tričkem snaží vysvětlit, že na něj teď opravdu nemáme čas. Řádně se vytočil a pak pronesl zhruba tohle: Vypadněte z mojí země. Tohle je moje země a moje hemoroidy! Tak jo. A už sedí venku v řadě dalších, který prostě musej počkat. Protože v týhle zemi, kde jsme jenom hosté, se spolu s místníma doktorama snažíme zachránit alespoň část jeho spoluvobčanů, co měli tu smůlu, že neměli jenom hemoroidy ...
Peklo v kostce
Seznam pacientů visí na papíru na dveřích pohotovosti. Škrtáme, doplňujeme. Nejdřív jenom písmena A,B,C, ... Pak už i některý jména, jak postupně pacienty identifikujeme. Márnice je plná, ale v nemocnici zatím umřel jenom jeden. Šiju ve dveřích emergency rozpůlenej jazyk jedný pacientky, aby se neudusila svojí vlastní krví. I když je v bezvědomí, jazyk se se mnou děsně pere. Zkuste si chytit něčí jazyk. Jen u krávy a kočky je to jednoduchý, protože ho maj drsnej. Sádrujeme, převazujeme, transportujeme, připravujeme sály, stěhujeme, vykládáme sanitky, identifikujeme, snímkujeme, běháme, stojíme, dejcháme a znovu běžíme ... Jak úděsný tohle bylo, dokumentuje to, že se do zdravotnickýho týmu zapojila i řada logistiků a lidí z administrativy. Například Holanďan Wiliam začal dělat rentgeny spolu s místnim laborantem, aby to víc vodsejpalo. Druhej den mi děkuje za tu šanci dostat se vod papírů k vopravdickýmu pacientovi.
Prvotní shon a trochu desorganizace vystřídal po chvíli tichej švýcarskej stroj, kterej přesně ví, co má dělat. A bacha, to hlavně zásluhou samotných haitských zdravotníků. Tohle je nápor jako prase pro každýho, ať je sebezkušnější. S každou další sanitkou nám řidiči hlásí, kolik dalších je eště na cestě. A zatim to vůbec nekončí. Jindy tichá francouzská internistka Jolie se jako první vrhá do útrob neosvětlených sanitek, kde není jednoduchý poznat ani počet lidí v ní, natož pak v prvnim momentě identifikovat všechny poranění, který ty lidi maj. Celkem jsme přijali třináct těžce zraněných pacientů. Čtyři lehčí jsme po prvnim vošetření votočili do dalších nemocnic. Další lehce zranění se trousí individuálně a zůstávaj. Jeden umřel v sanitce, jedna v nemocnici. Na JIPce jsou tři v bezvědomí. Deset bylo mrtvých na místě, ty jsme nikdy neviděli. Závěr? Pořádný ministerstvo dopravy na Haiti? Jinak nevymřou ani po meči a ani po přeslici. Umřou na silnicích.
Smích je dobrej ventil po akci
Po dvacetičtyřech hodinách jsme se sešli společně na základně. První společná pauza. Ale zdaleka ne konec. Každej vypráví to nejveselejší. Zazní hemoroidy. Hlavní sálová sestra něco vykládá a řve u toho smíchy. Viděla jednoho našeho pomocníka, jak se snažil nacpat mtrvý, víc než stokilový tělo do márnice, kde už byl prostor jenom u stropu. Stál na těch nebožácích v nižších patrech a snažil se marně o přesun tělesa, který bylo nad jeho síly. Normálně by se nikdo nesmál, my se válíme smíchy. To je ventil, kterej potřebujeme.
Přidávám něco z mý předchozí mise. Měl jsem pacientku, který pánev při nehodě prorazil její vlastní kyčel a zastavil se až u močovýho měchýře. Snažil jsem se do ní zavrtat hřebíky tak, abych na ně pověsil pytle s pískem a pomalou trakcí tu kyčel vytáhnul. Ležela tehdy na JIPce, co měla dvoje dveře. Ležela u jedněch z nich, který se nepoužívaly, ale byly plně funkční. Pověsil jsem to závaží přes kliku. Bylo to marný, kyčel se ani nehla. Ty dveře jsem tehdy sice zavřel, ale zapomněl jsem je zamknout. Po třech dnech vzal za kliku chlap jak hora. Pacientka zařvala, jak když ji na nože berou. Anebo jako když si na kliku zavěsíš zub na nit a příchozí ti ho vytrhne. Ten chlap jí vytrhnul kyčel z pánve a to tak šikovně, že skončil přesně na místě, na který předtim patřil.
Dieta do úmoru a palec amputovat nebudeme
Taky jsem tady operoval chlapíka s náhlou příhodou břišní. Po operaci je běžná dieta a postupnej návrat běžnej stravovacích návyků. Začíná se lžičkama čaje, přes polívky k řízku za pár tejdnů. Já jsem skončil u polívky a pak už byl čas chlapa propustit. Byl to dvoumetrák. Vrátil se po dvou měsících. Sotva lezl, kost a kůže. Internistka začala okamžitě zkoumat, jestli nemá cukrovku, já zase, jestli jsem tu voperaci provedl dobře. Společně jsme zjistili, že ten chlap celou tu dobu pil jen vodu a sem tam si dal řídkou polívku. Tak moc tady lidi věří doktorům. Co řeknou, to je svatý. Dal bych si facku, kdybych tušil, co způsobím tím, že tu větu o dietě nedokončim. U nás by se automaticky každej po čtrnácti dnech našťouchl knedlema. Škoda, že takhle neposlouchají, když jim někdo řídce vypráví vo bezpečnosti dopravy ...
Jo a ten palec? Tomu jsem dneska k večeru vopravil kosti, pospojoval šlachy a už definitivně ho přišil, když mu dva stehy "klatováky" dočasně poskytly prostor pro přežití. Vivat Klatovy!
DISCLAIMER: The postings and views expressed on this site are mine alone, and do not represent the position or values of Médecins Sans Frontières (MSF). - Názory vyjadřované v tomto textu jsou pouze mé a nereprezentují stanovisko či hodnoty Lékařů bez hranic / Médecins Sans Frontières (MSF).