Vlítli mu do baráku. A ať jim dá všechny svoje prachy a klíčky od auta. Měří sice ke dvoum metrům, ale proti pistoli se blbě argumentuje. Dal jim oboje před očima svý ženy a dětí. Pak mu řekli, ať si do auta taky nastoupí. Věděl, že to znamená jedině únos. Proto odmítnul. Dvakrát mu střelili do hrudníku a odjeli. Jen tak mimochodem nám tenhle příběh vypráví náš haiťanskej anesteziolog v pauze mezi dvěma operacema. Koukám na něj jak u vytržení. Prej mu jenom prostřelili obě plíce ...! Měsíc si poležel v jiný a pak šel znovu pracovat do naší nemocnice ... I tohle je Haiti, voe. Nevybírá si.
Dumas, Voltaire, Moliere
Dumas má zlomenou klíční kost. Voltaire má zase břichabol. A Moliere váží 650 gramů. To není prozaická historie, to jsou poetický jména našich haitských pacientů, když si je při rentgenový vizitě prohlížíme zevnitř. Aniž bych to jakkoliv srovnával, vzpomněl jsem si na jednoho romskýho novorozence, co mu u nás v nemocnici v lese dala matka jméno "Majkl". Moliere byl v nemocnici v Leogane tak trochu přírodní úkaz. Dostal veškerou péči naší skromný neonatologie. O život takhle těžce nedonošenýho dítěte v Evropě bojujou nejmodernější mašiny. A i tak je šance na úspěch neveliká. U nás dostal kyslíkový brejle, napíchli mu kanylu a krmili ho sondou. Vydržel bejt statečnej celý tři dny. Zázrak. Umřel desítky hodin potom, co jsme mu tu nevyhnutelnou budoucnost předpověděli ihned po porodu. Příroda má na Haiti obrovskou moc. Daleko větší než doktor, i kdyby Lékaři bez hranic.
Když máš komára v moskytiéře ...
Jsem úplně hotovej. Zalejzám do postele pod svoji moskytiéru už v půl desátý. Sotva do vteřiny zaberu, budí mě svinský svědění na kotnících. Parchante! Nadávám komárovi, co si se mnou zalezl pod tu moskytiéru. Horečnatě blikám čelovkou po všech koutech, ale nenajdu ho. Znovu usínám a znovu další štípance, tentokrát na ruce. Sviňáku! Melu s sebou pod moskytiérou a snažím se ho za každou cenu najít. Vidim ho! Sedí v jednom z rohů, parchant. Když už ho skoro mám, ulítne a prostě si zmizí! Mám dojem, že exploduju vzteky. Řvu jak kráva, co nám bučí za táborovou zdí. Hlídači musí co nejdřív přilítnout, aby mě zachránili z nějaký zřejmě život ohrožující situace. Nepřišel nikdo naštěstí. Ale ten hajzl! Ten tu pořád je ... Vzbudí mě asi eště pětkrát. Když kolem druhý ranní apaticky čumim přes síťovinu do zvenčí osvětlenýho okna a jsem poštípanej jako ta kráva, naprosto vágně se tlustej a nažranej komár valí podél zdi. Uchopim ho v podzvukový rychlosti se stejnou apatií a bez většího zadostiučinění ho prostě "prasknu". Palec s ukazovákem mám červenej vlastní krví. Dobrou noc, konečně.
Jak se fandí na Haiti
V nemocnici se zastavil čas. Jindy nekonečně užvanění pacienti sedí tiše u svých radiopřijímačů, jak by se ty primitivní krystalky daly nazvat. Vzduch se nehne. Jen komentátor řve do éteru. Nerozumim slovo. Ale dikce je úplně stejná, jako když mluví farář v kostele za zdí našeho lágru. Obsah je jinej, ale kreolskej přednes identickej: Lalala lalala lalala lala. Lalala lalala lalala lala. A furt dokola. By jeden řekl, že to hrajou podle čtyřtaktu. Když se za chvíli vracim domu z nemocnice, řidiči v táboře sedí kolem bedny. Zvuk je stejnej jak v tom tranzistoráku, jen obrázky potvrzujou, že je to fotbal a nikoliv večení motlidba. Anestezioložka Joe je z Británie a je velkej fanda do fočusu, tak si k nim přisedne. Když mezitim trestám svoji večeři, slyšim za zdí kromě Lalala lalala lalala lala taky: "fak šajt!" Vlastně to slyšim nejvíc a pořád. Joe je slyšet přes celej náš tábor a taky hluboko do okolního haitskýho slumu. Barcelona prohrála nad Chelsea nula jedna. Fakt šajt. Joe fandí přespolním. Posraný hovno.
Mango Man
V roce 2010 jsme měli poměrně velký oddělení "koko manů". To byli převážně chlapi, co po hlavě slítli z kokosu dolů. Většinou si alespoň trochu nakřápli ten vlastní kokos. Některý zlomeniny byly fakt hrůzostrašný. Evropan by to nepřežil ani na intenzivce s veškerou možnou podporou. Oni se většinou dvě tři noci prospali a pak se i s rozštípanou řepou odebrali na nejbližší kokos, aby zopakovali svoje neúspěchy. A takhle furt dokola. Byla akorát sezóna kokosů a diagnóza hlavy napadrť fakt letěla. Dneska nám vrcholí sezóna manga. A s ní přichází i "mango man". A tenhle je fakt zasloužilej lezec. Hlavu má ve tvaru manga. Temeno vypadá, jako by mu z tý hlavy chtělo něco vybouchnout. Ale není to modřina, boule a ani to není aktuální. Momentálně si spíš narazil záda. To, co má na hlavě, to je trvalá deformace velikosti manga. Trvalá boule, která už nebude mít nikdy šanci, aby se zahojila. Nárazník, na kterej ten chlap přistane pokaždý, když jde z manga dolů. Přirozenej fenotyp, jako když maj kamzíci ostrý kopyta anebo kudlanka mimikry. Mango man má místo hlavy mango.
Zase mě drží mě za vlasy ...
Má diabetickou nohu. Zdálo by se, že diagnóza cukrovky bude na Haiti vzácná. Opak je pravdou. Haiťani se přežírají přepáleným tukem dovezeným pravděpodobně z Ameriky. A stejně tak přebírají americký návyky. I banánový placky smaží na oleji. Ne, že by to bylo špatný, ale může to vést až do naší nemocnice. A končit s amputací minimálně prstů. Tak jako u ní. Je jí snad jen přes padesát. Jen se dotknu obvazu, už ječí. Je to taková směsice křiku, zpěvu a neustále se dokola opakujicíma slovama. Jedno z nich je "žezy!", čili "Ježíši!". Čím hlouběji se v ráně šťourám, tím víc ječí. Není to přímo úměrný bolesti. Mám srovnání s českejma statečnejma pacientama. V jednu chvíli to kulminuje a už mě drží vobouruč za vlasy a jemně, zato velmi důsledně mi kejvá hlavou ze strany na stranu. Jako kdyby nebyla rozhodnutá mě pohladit nebo mi dát facku. Já už to tady před měsícema jednou zažil, tak nejsem překvapenej. Ať mě klidně drží. Vlasy většinou nevytrhávaj. Jsem zvyklej na bojový podmínky. Jen mám chuť zanotovat jako ve filmu "Na samotě u lesa": Nehoupat ...
DISCLAIMER: The postings and views expressed on this site are mine alone, and do not represent the position or values of Médecins Sans Frontières (MSF). - Názory vyjadřované v tomto textu jsou pouze mé a nereprezentují stanovisko či hodnoty Lékařů bez hranic / Médecins Sans Frontières (MSF).
