Dneska máme lidský játra, Afgánistán, den 3.

Otevírám břicho. Od příjmu na sál asi 7 minut, včetně rentgenu, sona, odběrů a kanyly. Tak to jsem nikde neviděl. V břiše za minutu. Když není z čeho, prostě to nekrvácí. Do bot mi crčí panáky tmavé krve. Nic než krev. Zřejmě všechna, co jí tenhle třicetiletý borec má, je teď mezi střevními kličkami. Do toho všude srůsty z předchozí laparotomie. Bude to z jater, myslím si. A pak mi trvá dalších minimálně 10 minut, než se k nim přes nekonečné srůsty dostanu…

Téměř vejpůl roztržená játra

Před rokem ho operovali pro tu samou věc. Vyletěl z motorky, pohmoždil si břicho a hrudník. Tehdy mu vzali slezinu, ale řezal nějaký velký chirurg, na milimetr přesně. Musel ho vyvrhnout. Proto to bylo tak posrůstané. Teď k nám přistál se stejným mechanizmem úrazu, pád z motorky. Břicho jako prkno, vteřinový ultrazvuk a všude v břiše jenom krev – to nemá cenu dál zkoumat „dálkově“.

Když jsem se konečně prokutal přes srůsty tam, kde bývala játra, žasnu. Mezi tmavou krví s každým vdechem vyplavou dva velké kusy původně celistvých jater. Pravý lalok je téměř vejpůl roztržený. Jednoduše masakr.

Tohle jsem v životě neviděl. A už vůbec neoperoval. Na resekci si teda rozhodně netroufnu. Pringleho nezkouším, tohle je hlavně žilní. Než to všechno domyslím, už to šiju. Steh po stehu zavírám tu děsivou věc. Trpělivě dotahuju, každý steh má tendenci k proříznutí. Když po půl hodině zavřu celou konvexitu s tím, že jsem si od původního středem vedeného řezu pomohl ještě jedním v pravém podžebří, nemám pořád představu, co udělám s tím zbytkem pod játry. Nahoru cpu roušky, zvedám to dole.

Že v Afghánistánu budu dělat klasickou operaci žlučníku, to bych si nemyslel. Abych se dostal do roztrženého lůžka pod ním, musím ten žlučník vyndat. Všecko jde nějak rychleji, když je důvod. Pak můžu včetně celého lůžka přešít i kousek do jaterního hilu, kde s úlevou po odsání poslední krvinky zjišťuji, že ta prasklina nepokračuje. Tak to je tedy zase klika. Zatím hlavně pro mě, tenhle mladý muž vůbec vyhráno nemá. Musel ztratit přes dva litry krve. Pozoroval jsem anesteziologa, jak usilovně v rukách doslova mačká do pacienta třetí balíček a z čela mu teče pot. Jako mně…

Afghánská ulice

Kolem sedmé večer už v klidu sedím na vrátnici a kecám s radiooperátory, řidiči a sekuriťáky. Čau Tome, jakej byl den? Už zase se cítím zahanbený, zatím jsem chytil sotva pár jmen z celé nemocnice. Je tu celkem kolem 60 zaměstnanců. Rozhodně zatím nechytám jména vně jádra nemocnice. Oni mě mají na jmenném seznamu a taky neustále monitorují nově příchozí. Šlo to, pánové, co vy? První mi vykládá o svých univerzitních studiích. Mají tu v Kundúzu soukromou univerzitu pro 1000 studentů, on je na právech. Další vypráví o svém domově…

Zatímco tak kecáme, sedíme naproti bráně a koukáme z portálu přímo do jedné místní velké křižovatky. Na rohu svítí něco jako trafika, lidi korzují sem a tam, projíždějí auta. Zešeřilo se. Je to, jako kdybych seděl o prázdninách na kašně na náměstí. Všichni jsou přátelští, smějou se, klábosí, den končí. Přivírám oči. Znovu si připomínám, že je to všude stejné. Lidi, problémy, legrace. Přijíždí pro mě auto, loučím se a vyrážím na základnu.

Vychází kniha: Mise HAITI - 5 měsíců s Lékaři bez hranic