Afghánistán, mise 2, den 3: Z letiště rovnou do břicha a pak do hlavy

Už jsem zase v Kundúzu a začínám psát čtvrtý díl nekonečného příběhu na cestách s Lékaři bez hranic.

Včerejší letiště v Kábulu bylo zábavný. Ranní informace, abych byl na bráně základny v 7:30, zněla poměrně pozitivně ve prospěch letu do Kundúzu. Když mě během pěti minut odvezli na letiště, aktuální informace byla, že odjíždíme v 9:00. To už bylo hůř. Teplota těsně nad nulou, sněží, já ve dvou tričkách a žádná vyhlídka, že by nás pustili dál než na promrzlej dvorek.

BeechCraft je obvyklý létající stroj, kterým Lékaři bez hranic v Afghánistánu lítají. Přijíždíme k hangáru, házíme bágly do nákladního prostoru, sedáme do na kost vymrzlýho stroje a spolu se Sany, která je něco jako ředitelka logistiků, vyhlížíme dva borce, co to mají pilotovat. Jeden se nám excelentní angličtinou představí jako kapitán, druhý excelentní irštinou v kostce shrne, že když tohle letadlo spadne a navíc v Afghánistánu, tak ty dejchací masky už ani nejsou potřeba. Startujeme, ohřejváme, rolujeme ze stojánky na vyčkávací, rolujeme zpátky, vypínáme motory, fuck off, guys, viditelnost nízká, budeme čekat …

Ve dvě odpoledne přestává sněžit, smetákama se vomete letadlo, angličtina, irština, rolujeme a překvapivý start!

V Kundúzu přistáváme asi v půl čtvrtý. Odbavení je boží, rovnou na ploše sedáme do auta, kochám se svěží zelenou trávou, která roste přímo na jinak zcela vyprahlých písečných dunách. Občas vidím bíle kvetoucí jabloně, pár zemědělců už něco hnípe v zemi. Jaro je tady … A pak mi v kapse někde za značkou Kundúz zazvoní telefon.

Nazdar, tady je doktor Safi, to je Stevenson? Ne, to je Tomáš, právě jsme si na letišti předali telefon. No, tak to je prima, nazdar, tak přijeď do nemocnice, máme tady jedno zastřelený břicho. A potřebujete mě? Právě jedu na základnu … Jo. Klap. Omlouvám se posádce, že si uděláme zajížďku, a z letiště padám rovnou do břicha. Lepší nástup na misi jsem si nemohl přát a to myslím vážně. Nesnáším formální představování snad ještě víc než loučení.

Chlap to koupil jednou, vstřel je v epigastriu nad žaludkem, FAST (rychlý ultrazvukový test, který ověřuje přítomnost krve okolo srdce) negativní, stabilní, břicho měkký. Trochu váhám, ale indikace tu je. Prosím ještě udělat rentgenový snímek hrudníku a břicha a jdu objevit novou polohu sálů, který tady od minula vybudovali. Cestou potkávám známé tváře. Smějeme se, nepodávají mi jen ruku, ale chovají se ke mně jak k příteli. Tom, jeden z nás, to je fajn, žes zas přijel. Tohle mám na druhých misích rád, tyhle návraty. Rentgen podle střepin napovídá, že střela šla tangenciálně a skončila někde mimo břišní dutinu. Na CT kromě hlavy tady můžu zapomenout, šumivý ultrazvuk je mi taky k prdu. Udělám alespoň minilaparotomii, zkontroluju vnitřek, zašiju, vyjmu pár dostupných střepin, drén a za pár minut je hotovo.

Fajn. Tak že bych si šel vybalit? Koncem výkonu přichází ta suchá zpráva z emergency, že přijímáme dítě s dírou do hlavy. Tak ne, ještě si nepudu vybalit.

Holím mu hlavu a znovu a znovu mě štve, proč tyhle děti? Zvenku to nevypadá dramaticky, taková malá kožní ranka vlevo na čele směrem k temeni. Když to ale zlehka prohmatávám, je tam místo kosti houba, která přesně odpovídá tomu, co jsem viděl na CT. Je to blíž střední čáře, než jsem čekal. Tam se bojím žilního splavu. Otevřít ho a máme tu operaci v cukuletu hotovou … Místo standardního řezu od temene dolů po hlavě přes místo imprese, jak nás to učili neurochirurgové v Kolíně nad Rýnem, volím sofistikovanější lalok, protože se sem a na tento typ zlomeniny prostě hodí.

Když lalok s galeou odklopím, mezi úlomky kostí leží měkké obláčky mozkový tkáně. Víc, než jsem kdy u jiných svých pacientů viděl. Opatrně vyjímám úlomek, který je do mozku nejvíce zabořený, a pak hledám strategii, jak vypáčit ven ten vpáčený zbytek, abych neudělal větší paseku, než která se odehrála během nehody. Dělat trepanační návrty se mi s manuální vrtačkou dneska moc nechce.

Nakonec úspěšně vypáčím všechny úlomky, naložím do fyziologickýho roztoku pro pozdější použití, a jímám se zkoumat díru do mozkové tkáně, která ústí asi 5 centimetry roztrženou tvrdou mozkovou plenou. Dost to difuzně krvácí, poslední hemoglobin toho kluka byl děsně nízký a krev nemáme aktuálně žádnou. Ale jsem trpělivej, někdy je lepší sušit a počkat.

Vyplachuju mozek žanetou, takovou velkou stříkačkou. To dělám od dob mý první kraniotomie na Haiti. Vypadá to brutálně, ale přesto je to hodně šetrný k mozkové tkáni. Víc se v tom nehrabu, pořád mi ještě zůstala posvátná bázeň před orgánem, kde sídlí člověk. Přemýšlím, jestli tam ty volné kostěné úlomky vrátím. Bojím se jistě příchozího otoku mozku a nerad bych mu bránil v místě, kde to bude vadit míň než tam, kde jsou na prodloužený míše centra pro dýchání.

Nakonec se rozhodnu čtyři největší kousky kosti opracovat téměř do kulata a vložim je na plenu volně jako knoflíky. Normálně je ještě provrtám a přišiju k okrajům zdravé lebeční kosti. Přes ně už jen hermeticky sešiju kůži. Celý to končím do hodiny. Jsem rychlejší, přesnější, mám to víc promyšlené i technicky vymakané. Ale ne proto, že bych byl šikovnej anebo talent. Bill Gates je jedním z nejlepších proto, že naprogramoval víc jak 10.000 hodin. Praktikovat. To nás dělá lepšími. Loučím se, jedu na základnu, do jedný v noci vybaluju, sprchuju prachem totálně slepený vlasy, snídám, obědvám, večeřím a piju za posledních 24 hodin najednou. A spim.