Afgánistán, den 0, začínáme ...

Tak jo. Sedim v Istambulu na letišti, je půl třetí ráno a mně už je všechno jedno. Měl bych si prohlížet svoje nový sousedy, co je vysypou jako mně, ale únavný už je jen udržet víka trochu votevřený směrem k letadlu, aby neuletělo beze mě. Odpolední strach, stres, výčitky a stesky vystřídalo totální tupo. Tělo potřebuje odpočívat a je mu šumák, co si o tom myslí mozek.

...