Jak postupně přicházíme o svou svobodu

V létě 2011 jsem začal jezdit do Polska, vyslán Jednotou bratrskou, abych pomáhal v obnově její práce ve městě Nowá Sól. Setkával jsem se s velmi chudými lidmi, protože jsem pracoval na území s velkou nezaměstnaností. Brzy jsem poznal, že hlavní problém těchto lidí spočívá v tom, že se jim pracovat nechce. Tuto skutečnost mi potvrdil i starosta města. Lidem vyhovuje žít ze sociálních dávek a jen vyhlížet, kdo jim co dá. Uvědomil jsem si, že pokud chceme těmto lidem opravdu pomoci, nemůžeme je podporovat v těchto postojích tím, že jim budeme vozit humanitární pomoc. Potřebujeme jim ukázat, jak se postavit na vlastní nohy, začít pracovat a přijmout odpovědnost za svůj život. Tento pohled se však často setkával s nepochopením, protože jejich hodnotový systém byl nastaven jinak. To, co je v tomto postoji silně utvrzovalo, co je v Polsku velmi kladně hodnoceno, s čím jsme se setkávali na každém kroku, je Evropská unie.

Je neuvěřitelné, kolik peněz teče z EU do Polska. Našich peněz! Pokud to řeknu ve zkratce: Moje peníze, které na daních vybere moje vláda, pak částečně odvede do Bruselu. Ten pak za tyto peníze nakoupí kromě jiného i potraviny na pomoc chudým v Polsku - z mé zkušenosti lidem, kterým se nechce pracovat. Ve městě Nowá Sól jsem se například setkával s hromadným přestavováním silnic, či parků kvůli dotacím EU. Jelikož jsem původním povoláním stavař, poznal jsem, jak jsou z nutnosti vyčerpat dotace prováděny rekonstrukce uspěchaně a nekvalitně. Jsem si jistý, že do pár let budou opravené silnice zase plné děr.

Viděl jsem organizace, které roznášejí tuny potravin financované EU, a sám jsem se roznosu s jedním sdružením zúčastnil. Tuny potravin končí v rukou "obchodníků" dříve, než se dostanou k občanským sdružením pracujícím se sociálně slabými jedinci. Tito "obchodníci" je následně prodávají na trzích. Pobočku potravinové banky v Zelené Hoře museli kvůli takovým zpronevěrám dokonce zavřít. Ani potraviny, které se k občanským sdružením dostanou, však nejsou vždy využity jako pomoc v nouzi. Někteří lidé, které jsme navštívili, bydlí v luxusních domech nebo bytech a mnohá sdružení jim jídlo rozdávají ze známosti, nebo proto, aby vykázala množství práce, kterou odvádějí. Pro ty opravdu "chudé občany" je pak tato humanitární pomoc doslova podporou v nezaměstnanosti. Tedy podpora, díky které nemusejí hledat práci a mohou žít z těchto darů. Věřím, že se nakonec najde i pár lidí, kterým tyto potraviny pomohou a kteří je potřebují, než se odrazí ode dna. Když se však podíváme na to, kolik celá akce stojí peněz, mohli bychom těchto pár lidí brát celé měsíce a roky na jídlo do luxusní restaurace a ještě bychom hodně ušetřili.

EU nemůže řešit problémy chudých v našich městech. Poskytuje totiž milodary, které jsou kontraproduktivní a které nás všechny mnoho stojí. Živí spekulanty a konečným uživatelům spíše škodí, protože je často utvrzuje v jejich špatných postojích. Pomáhat se má na osobní rovině, ne zprostředkovaně skrze různé přerozdělování a dotace.

O EU jsem měl vždy velmi negativní mínění a 13. 6. 2003 jsem hlasoval proti vstupu České republiky do tohoto "socialistického zřízení". Řada lidí, kteří se vstupem souhlasili, si myslela, že něco dostaneme zdarma. Tak to ale v životě nechodí a stejně jako nás nakonec ničil komunismus, který zprvu nabízel rovnost a různé výhody, vysává nás i naše členství v EU.

Od roku 2003 jsem si škodlivost tohoto evropského zřízení uvědomoval stále zřetelněji na konkrétních příkladech, které se začaly kolem nás objevovat. Stačilo se podívat na rozkvetlá pole řepky, která postupně vytlačila díky jistým nařízením EU ostatní plodiny z našich polí. Nadával jsem na tento spolek pokaždé, když jsem musel měnit u svého auta vstřiky poškozené právě touto rostlinou, přidávanou do paliva z nařízení EU. Proč musíme dělat věci, které nám prokazatelně škodí? Odpověď je jednoduchá - existuje silná lobby, která tyto paliva vyrábí a inkasuje z nich velké zisky. Tyto lidi mají vliv na politiku národní i nadnárodní.

Mé setkání s projekty EU v Polsku, které nejefektivněji čerpá její dotace, mě pak vedlo k dalšímu zamyšlení se nad touto organizací. Můj euroskepticismus se změnil v euro-nepřátelství. Naši účast v EU vidím jako jeden ze základních problémů České republiky.

Naši občané jsou nespokojení se současnou politickou situací. Na našich politicích opravdu leží velká část viny za stav ekonomiky i politiky celkově. Pravicové strany dnes dělají levicová rozhodnutí a to jen proto, aby se udržely u moci. Pro svůj prospěch poškozují nás občany a porušují své volební sliby. Další díl odpovědnosti leží však i na nás "nespokojených" voličích, kteří jsme takovým lidem dali mandát. Buď tím, že jsme k volbám nešli, nebo tím, že jsme volili jen na základě svých dojmů, bez porozumění celkové situaci. To, co však svazuje ruce i těm dobrým politikům, je naše účast v EU a to v daleko větší míře, než si běžný člověk uvědomuje. Dovolte mi ukončit své zamyšlení o škodlivosti Evropské unie citací pasáže z knihy Petra Macha Jak vystoupit z EU (uvedeno se svolením autora):

"Náš parlament schvaluje dva druhy zákonů. Jedna část jsou zákony, které schválit může a nemusí. Druhá část jsou zákony, které schválit musí.

První skupina zákonů jsou zákony navrhované z iniciativy české vlády a českých poslanců. O těch se před jejich případným schválením vede veřejná diskuse. Zákonodárci se za ně zodpovídají českým voličům, kteří si je volí.

Druhou skupinu tvoří zákony, které schválit musíme na základě direktiv Evropské unie. O těchto zákonech se před jejich schválením veřejná diskuse nevede. Ani by to nemělo smysl. Schválit je musíme, jinak by Evropská unie vyměřila České republice finanční sankce. Formálně poslanci zvedáním rukou „hlasují“, reálně to ale svobodná volba není.

Příkladem první skupiny zákonů, těch, které jsou předkládány z iniciativy české vlády a českých poslanců, jsou např. plán na zavedení šrotovného, debata o zvýšení mateřské, návrh plošného zákazu kouření v restauracích nebo návrh povinného vedení registračních pokladen. O těchto návrzích se píše v novinách, probírají se v televizi, povídají si o nich lidé v hospodě. Politici tuto debatu vyhodnocují a mohou jí přizpůsobit svůj postoj při konečném hlasování. Demokracie tak prostřednictvím veřejné debaty funguje v průběhu celého volebního období. Navíc pokud jsou tyto zákony schváleny, a přitom se ukážou nakonec jako špatné, mohou být po volbách příští vládou zrušeny nebo změněny.

Příkladem druhé skupiny zákonů jsou antidiskriminační zákon, povinné kvóty na biopaliva v benzínu a naftě, návrhy na zvyšování spotřebních daní, nařízené výkupy elektřiny ze solárních elektráren nebo zákazy žárovek. O těch se předem nediskutuje. Ani v českém parlamentu, ani v hospodách, ani v novinách. Vede se o nich nanejvýš marná intelektuální debata ex post, když už jsou na evropské úrovni přijaty. Občas někdo někde napíše názor o tom, že jde o chybnou regulaci, ale nemá to žádný význam. Vstoupení takové legislativy v platnost taková debata nemůže nijak ovlivnit. Demokracie zde nemá žádný prostor.

Schopnost občanů změnit zákony volbami se vytratila, protože většina zákonů dnes přichází ve formě směrnic a nařízení z Evropské unie. Český vliv na tuto legislativu je pramalý. Zažíváme obrovský úpadek demokracie."