Co způsobuje finanční krizi?

Účelem tohoto článku není odborně pojednat o příčinách finančních krizí. Rád bych v něm však poukázal na skutečnosti, které výrazným způsobem k této krizi přispívají. Věřím, že jeden z hlavních faktorů finanční krize je fakt, že naše práce ztrácí svou hodnotu tím, že investujeme do nepotřebných věcí a vytváříme nepotřebné "pracovní příležitosti".

Na jedné straně dochází díky rostoucímu technickému pokroku k tomu, že lidská pracovní síla je nahrazována stroji, výrobky se tak stávají levnější a lidé nepotřební. Na straně druhé hledají lidé uplatnění v zaměstnáních, která nepřinášejí společnosti přímou hodnotu, a přitom jsou za tato zaměstnání velice dobře odměňováni, často na úkor těch, kteří nějaké hodnoty přinášejí. Toto počínání bychom mohli přirovnat k rodině, která kupuje draze něco bezcenného, čímž vlastně prodělává. Pokud proděláváme dlouho, můžeme se brzy dostat "na dno". Přijde krize a my zůstaneme bez peněz i bez majetku.

Dříve svět fungoval tak, že lidé kupovali pouze to, co opravdu potřebovali. Nejenže ocenili to, co je kvalitní a vydrží jim, ale museli investovat do toho, co opravdu potřebovali. Prosperovali poctiví živnostníci, kteří přinášeli společnosti nějaké konkrétní hodnoty - pekaři, kováři, tesaři, stavitelé... ale také učitelé, kteří vzdělávali jejich děti. Příklad odměňování učitelů jako těch, kteří přináší hodnoty a jsou za to ceněni, můžeme vidět v době první republiky. Obecní policajt bral v té době 2 000 Kč ročně, ale nástupní plat učitele obecné školy činil 9 000 Kč ročně. Středoškolský profesor pak odcházel do důchodu s 40 000 Kč ročního platu. Z této doby si také pamatujeme mnoho dnes již rozpadlých manufaktur a továren, které vyráběly látky, stroje, nábytek, hudební nástroje. Pokud lidé svou práci dělali poctivě a dobře, tak se jim dařilo. Například v Liberci, ze kterého pocházím, fungovalo před první světovou válkou 50 textilních továren a 60 kovoprůmyslových podniků včetně automobilové továrny RAF. Lidé se o sebe museli umět postarat, protože příliš sociální podpory nikde nebylo. Životní realita byla tvrdá, ale formovala pracovité a poctivé lidi. Vyráběli se jen potřebné a užitečné věci, po kterých existovala poptávka, a nikdo si nemohl dovolit  zahálet, nebo vyrábět něco, o co zájem nebyl. Lidé se učili efektivně hospodařit se svým časem, schopnostmi, lidskými i materiálními prostředky. Ne každý byl samozřejmě poctivý, svět rozhodně nebyl dokonalý, přicházely také ekonomické krize, ale dobře odvedená práce měla určitou hodnotu a těch, co žili na úkor druhých, nebylo tolik.

Po druhé světové válce se začínají uplatňovat různé nadnárodní společnosti a banky, v mnohých zemích se rozvíjí sociální politika a podpora, akciové trhy i technika. Malí živnostníci jsou někde smeteni národními podniky, jinde obřími prodejními řetězci. Objevují se nové možnosti, které jsou často velmi virtuální a nevytvářejí žádné konkrétní hodnoty. Začíná narůstat velká skupina lidí, která žije na úkor druhých. Do této skupiny se rekrutují lidé z řad politiků, úředníků, různých  manažerů, supervisorů, poradců...

Když jsme se na stavební průmyslovce učili sestavovat stavební rozpočty, říkali jsme si, že když zedník pracuje na sebe, musí do rozpočtu zahrnout pouze svou mzdu, materiál a nějakou amortizaci výrobních prostředků. Může být levnější než zedník pracující pro firmu, který musí ještě vydělávat na administrativu nad ním (na ředitele, sekretářky, účetní...). Na druhou stranu si musí všechno zajistit sám. Zedník ve velké společnosti vydělává na administrativu, ale ta mu vypočítá plat, zajistí práci, reklamu... Pokud má firma dvacet zedníků a jednoho ředitele s jednou účetní, není problém svou prací na tyto lidi vydělat. Problém nastane, pokud jsou ve výrobě pouze tři zedníci, ale v administrativě jeden supervizor, ředitel pro prodej, dvě mzdové účetní, ekonom a generální ředitel. V takové situaci dochází k tomu, že administrativní služby jsou neúměrně větší než skupina lidí, která vytváří onen přímý zisk. Pak nezbude, než aby tři zedníci pracovali 24 hodin denně a to ještě za pár korun, protože musí vydělat na administrativu, která jim zajišťuje určité služby, ale nepříliš efektivně. Po nějaké době přijde logicky krize.

Co tvoří přebujelou "administrativu", na kterou musíme dnes vydělávat, a kdo a co nás vlastně "okrádá"?

1) různí obchodníci a spekulanté

Obchodování na burzách s různými akciemi je klasický příklad toho, jak mohu zbohatnout na něčem, co sám nevytvářím. Stačí se orientovat na trhu, získat určité informace, které se dnes staly velice ceněnou komoditou a nahradily tak onu poctivou práci. Tyto lidi sice nedotujeme přímo jako některé níže uvedené skupiny, ale také společnosti mnoho nepřinášejí. Hledají jen způsoby, jak na druhých vydělat. Příkladem toho, kam až může zajít tato snaha obohatit se, je kauza Opencard. Smyslem tohoto projektu od počátku nebylo vymyslet něco pro druhé a přinést jim nějaké cenné služby. Základem celého podniku byl nápad, jak získat co nejvíce peněz za něco, co má minimální hodnotu, a pak zmizet. Tuto cenu tak musí zaplatit někdo jiný a tyto peníze budou někde chybět. 

2) velké společnosti, banky

Mnohé nadnárodní společnosti a banky jsou jen velkými bublinami, které žijí z momentálního zájmu veřejnosti, a na základě něj zaměstnají mnoho lidí. Zájem o produkt opadne a tyto bubliny často prasknou a zkrachují. Velké společnosti se často nedokáží vnitřně reformovat a pružně reagovat, tak zaměstnávají neefektivně mnoho lidí. Tuto skupinu lidí dotujeme i my tím, že právě kvůli vnitřní neefektivitě daných společností platíme za služby mnohem více, než bychom měli. Příspíváme tak různými poplatky nebo vyšší cenou zboží a služeb na zbytečné pracovníky a přemrštěné platy. 

3) politici

V politice se pohybuje mnoho lidí, kteří se skrze ni dostanou k různým výhodným nabídkám a příležitostem. Proto se v ní také zuby nehty drží, i když je nikdo nepotřebuje. Přemýšleli jste někdy nad tím, kolik má naše země poslanců a senátorů na počet obyvatel, jak jsou efektivní a kolik nás stojí měsíčně? Máme  281 zákonodárců a pokud bychom jejich platy zprůměrovali, stojí nás měsíčně cca 62 miliónů korun.

V průměrování platů vycházím z Wikipedie, která uvádí: 

"Nejnižší možný příjem poslance v roce 2011 sice činil 84 000 Kč, ovšem průměrné celkové měsíční výdaje na jednoho poslance i bez pojištění byly díky různým náhradám ve výši 220 000 Kč."

Pokud je v naší zemi průměrný plat okolo 24 000 Kč a pokud mají mnohé profese platy nižší než tento průměr, žije tato skupina lidí hodně nad poměry, aniž by odváděla práci adekvátně hodnotnou takové mzdě. Tyto lidi dotujeme vysokými daněmi, kvůli jejich platům se nedostává na jiné oblasti (zdravotnictví, důchody...).

Ukázkou toho, o čem zde hovořím, je jednání sněmovny ze dne 18.12. 2013, na kterém si poslanci uprostřed zvyšování daní (od ledna 2013 se zvýšilo DPH) zvýšili i své platy (asi o 3 000 Kč).

4) úředníci

V celé státní správě se vyskytuje velké množství různých úředníků, na jejichž platy musíme do státního rozpočtu přispívat také z našich daní. Ve statistikách se uvádí, že státních zaměstnanců v ČR je cca 250 000. Když vezmeme v potaz, že v ČR vydělává celkem 4,8 miliónů lidí, znamená to, že 19 obyvatel musí platit jednoho státního zaměstnance. Kolik z toho je úředníků? Statistika říká že státní správa čítá asi 88 000 úředníků, kraje a obce asi 75 000. Potřebujeme jich skutečně tolik, aby mohla tato země fungovat? 

5) zbytečné organizace

http://www.nechtenasbyt.cz/urad/ 

Na této stránce najdete desítky úřadů, o kterých jste nikdy neslyšeli a které ani nepotřebujete. Nic hodnotného nám nepřinášejí, a přesto disponují mnohamiliónovými částkami. Ty potom logicky musí někde jinde scházet. Pokud zaplatíme určitou cenu za něco, co má danou hodnotu, pak nám taková částka nechybí. Máme ji místo peněz v daném zboží nebo službě. Pokud však zaplatíme mnoho peněz za něco neužitečného a bezcenného, pak chudneme.

6) nebezpečné organizace

Evropská unie zaměstnává okolo 170 000 úředníků, kteří rozhodují o tom, co může nést označení rum, kde se může vyrábět cukr, jak mají vypadat turistické značky, jak budou nastavené kvóty pro ženy, kolik centimetrů má mít kvalitní banán a jak velké mají být cirkusové stany. Zdá se to absurdní, ale tito lidé nejenže nám nepřinášejí žádné hodnoty, ale naopak komplikují život těm, kteří nějaké hodnoty tvořit chtějí. Přitom prezident Evropské unie Herman Van Rompuy, kterého zná málokdo, má vyšší plat než prezident USA (měsíčně bere 30 000 EU). Britský list The Daily Telegraph zjistil, že celkem 1 023 úředníků z evropských institucí vydělává více než britský premiér. I pokud tato organizace něco pozitivního koná, je otázkou, jestli by se to nedalo udělat jinými způsoby a levněji. Osobně jsem přesvědčen, že negativa, která tato organizace šíří, převyšují jakákoli pozitiva.

7) technický pokrok, který může být i překážkou

Technika je záležitostí, kterou je nutné umět používat tak, aby nám pomohla dosahovat lepších výsledků v naší práci, ne aby pracovala za nás nebo nám dokonce brala čas. Mnoho profesí je dnes spojeno s prací na počítači, s emaily, internetem a dalšími technickými vymoženostmi, které nám mohou práci usnadnit. Problém však spočívá v tom, že díky této technice následně řešíme věci, které jsou úplně zbytečné a nepřinášejí žádné hodnoty. Vzniklo mnoho uměle vytvořených pracovních míst a lidé v nich mají tolik práce, že nestíhají a přitom nevytvářejí žádné hodnoty. Jejich reporty a tabulky, ve kterých leží mnoho práce a času, jsou založeny v šanonech a na harddiscích počítačů, aniž by je někdo potřeboval.  

8) globalizace

Podívejte se do návodů u zboží, které kupujete, a zjistíte, že většina produktů je vyrobena v Asii. Od hraček přes nábytek IKEA po výpočetní techniku APPLE. Evropa si říká: Ať za nás tu obyčejnou práci dělají jiní, my  budeme "myslet", my budeme manažeři. Oni ať nám to levně vyrobí, my na nich vyděláme, naše zboží bude levné, protože oni přece pracují levněji než lidé u nás. Problém ale spočívá v tom, že peníze bude mít nakonec ten, kdo vytváří, ne ten, kdo "myslí".

Předložený výčet není samozřejmě ani zdaleka kompletní. Přináší s sebou však zamyšlení nad tím, že důsledkem soustavného investování do jakýchsi moderních "bublin" bez skutečného užitku pro společnost je nevyhnutelně právě finanční krize.