Církev a různé ideologie

Každý z nás má v sobě touhu žít tak, jak je pro něj výhodné a pohodlné. Jen někteří však dokáží odhlédnout od svých zájmů a udělat něco pro druhé. Komenský chápal církev jako pevnost pravdy, ta však byla často pevností lidské moci a sobectví, řízená osobními zájmy jejích představitelů. Celé dějiny ukazují na touhu člověka po vládě nad druhými. Historie naší země svědčí o různých etnických skupinách a národech, jedincích i skupinách, kteří chtěli žít na úkor druhých a zajistit pro sebe blaho, respekt a výsady. Církev se stala ve čtvrtém století našeho letopočtu jedním z nástrojů, který toto blaho a respekt některým lidem zajišťoval, často na úkor druhých. Právě proto dnes mnoho lidí pohlíží na církev oprávněně s despektem a vnímá ji jako něco nepotřebného. Po boku takové církve stojí i další “náboženství” a myšlenky, jejichž záměr ovládnout svět je úplně stejný a nebezpečný ve chvíli, kdy slouží lidskému sobectví a osobním zájmům. Potřebujeme se v historii orientovat, abychom nezůstávali uvěznění v pevnostech vžitých představ různých ideologií a nepřehlíželi věci skryté a drobné, které nám mohou ukázat pravdu.

Při pozorném zkoumání církevních dějin zjistíme, že na jedné straně stáli lidé, kteří církev zneužívali pro své zájmy, na straně druhé však vidíme také ty, kteří se ji snažili nezištně reformovat a přinášeli do společnosti mnoho prospěšných hodnot a služeb. Bůh chce skrze církev sloužit lidem ve všech generacích a národech. Od tohoto záměru ji někdy sami představitelé církve odvedli, když mysleli víc na sebe než na Boží plány. Místo služby lidem je pronásledovali, zabíjeli a zneužívali (např. v křížových výpravách). V důsledku tohoto jednání rostla u mnoha lidí touha po změně, která však ne vždy vyzněla pozitivně.

Existují dvě podobná slova, avšak s různým významem: reformace (lat. obnovení či oprava) a revoluce (z lat. revolvere - převracet).

To, co děláme, jak žijeme, se musí stále reformovat, aby byl obnovován náš původní záměr. Pokud nedochází k pravidelné reformaci, dojde v tlaku okolností k revoluci, která může přinést úplnou změnu směru. I pokud sledujeme jasný záměr, velice snadno ztratíme jeho smysl a začneme se zabývat věcmi, které s ním nesouvisí nebo jsou s ním v přímém rozporu. Proto potřebujeme neustále reformovat své myšlenky, záměry i činy.

Církev vznikla skrze Ježíše Krista, který byl také jejím prvním reformátorem. Narodil se v Izraeli, který obdržel od Boha skrze Mojžíše několik důležitých nařízení. Ty byly důležité pro ochranu tohoto národa a jejich podstata se dala shrnout slovy, které říká apoštol Pavel v Bibli: “Láska je naplněním zákona.” Zákon měl Izraelcům ukázat, jak žít, aby předešli různým konfliktům a problémům. Židé si však tato přikázání postupně sami rozpracovali, rozvinuli a v době Ježíše dodržovali mnoho set příkazů a povinností, které je zotročovaly a život jim naopak komplikovaly. Při tom všem jim ale unikla podstata a smysl těchto nařízení, dokonce často jednali v rozporu s touto podstatou. Ježíš Židy napomínal: „Běda vám, učitelé Zákona a farizeové, pokrytci, protože dáváte desátky z máty, kopru a kmínu, ale zanedbáváte smysl Zákona: právo, milosrdenství a věrnost. Toto bylo třeba dělat a to ostatní nezanedbávat. Slepí vůdcové! Cedíte komára, ale velblouda polykáte.“ (Matouš 23/23-24).

Ježíš přinášel pravdu do prostředí pomatení a klamu a byl za to ukřižován lidmi, kteří měli druhé milovat. Ježíš tak byl první reformátor, který za své výroky zaplatil smrtí a stejný Kristův duch obnovy povstával i v dalších letech skrze další Boží služebníky. Někteří z nich dopadli podobným způsobem, protože jejich myšlenky se nehodily těm, kteří si zakládají na svém postavení a moci. Pokud křesťané žijí v pokoře, mohou být Božími nástroji a dělat velké věci pro druhé. Pokud se křesťané starají o sebe a vlastní blaho, jsou ovládáni stejným sobectvím jako kdokoli jiný, církev se tak stává nástrojem jejich zabezpečení a moci, stejně jako jiné organizace a ideologie. Člověk byl Bohem stvořen, aby svět spravoval a rozvíjel. Lidské sobectví však mění tuto vládu v uzurpátorství a využívání. Církev byla po dlouhá léta nástrojem, kterým byl svět ničen, protože byla v rukou lidí, kteří v tomto světě vládli.

V devatenáctém století přestala být církev populární. Hlavní, katolická církev, která držela otěže moci, se nebyla ochotna reformovat. Hroutily se také vlády jednotlivých zemí, které byly s touto církví spojeny. Reformované církve byly malé, roztroušené a neměly takový vliv. Společnost se měnila díky novým technickým možnostem a vědeckým objevům. Přišla vědecko-technická revoluce a zrodil se humanismus. Člověk se stal středem zájmu společnosti namísto Boha, který byl do té doby podávám lidem naprosto nevhodným způsobem. Byla formulována evoluční teorie a materialistické pojetí světa. Místo toho, aby se církev reformovala a představovala Boha takového, jaký opravdu je, ovlivnili zklamaní křesťané negativně následující generace.

Karel Marx se narodil 5. května 1818 v Trieru v Německu. Jeho otec Hirschel Ha-lewi Marx byl advokátem a potomkem slavného rabína Eliezer Ha-lewi z Mohuče. I matka Karla Marxe, Henrieta Pressborcková, byla dcerou rabína. Ještě před narozením syna Karla zakázaly úřady Židům vykonávat činnosti, které měly něco společného s právnictvím a lékařstvím. Proto Marxův otec přestoupil k protestantismu a mladý Karel se stal horlivým křesťanem, který psal už ve svém mládí křesťanské práce. Svoji první nazval “Sjednocení věřících s Kristem” podle Janova evangelia. Mimo jiné v ní psal, že: “Důvěrný vztah s Kristem vnitřně povznáší, utěšuje v trápení, uspokojuje a dává nám srdce, které snadno miluje.”

Marx poté studoval na univerzitě v Berlíně filosofii a na univerzitě v Jeně získal hodnost doktora. Právě v období studií u něj dochází k velké změně. Marx přestává uplatňovat svou víru v Krista v denním životě a začíná utrácet velké finanční obnosy za zábavu. Zavrhuje osobní vztah s Ježíšem Kristem a v dopisech svému otci líčí, že nalezl nové bohy. Hlavními tématy Marxových básní se stává „destrukce světa, nenávist, zkaženost, násilí, úmluvy o společné sebevraždě, smlouvy s ďáblem.“ Mnozí badatelé docházejí k závěru, že musel znát rituály používané při satanských mších, jejichž symboly používal. Bezpečně se ví, že tři jeho blízcí spolupracovníci (Heinrich Heine, Pierre J. Proudhon a Michail Bakumin) byli ctiteli Satana. Dalšímu jeho příteli, Bruno Bauerovi, liberálnímu teologovi, se podařilo přimět Bedřicha Engelse, který hluboce věřil v Krista, aby se stal finančním podporovatelem Karla Marxe. Engels za to zaplatil tím, že se později pod jejich vlivem také zřekl víry v Krista, kterou do té doby vyjadřoval upřímnými básněmi o Ježíši a jeho spáse.   

Mladý neznámý syn ševce z Gruzie, který se jmenoval Josef Džugašvili, v 15 letech napsal svou první báseň „Veliká je péče Všemohoucího.“ Mladý Josef se toužil stát křesťanským duchovním, a proto studoval na tbiliském teologickém semináři. Když se mu dostala do rukou Darwinova kniha o evoluční teorii, vyvodil z ní, že výsledkem evoluce je nemilosrdná vláda nejsilnějších a morálka nehraje v přírodním výběru žádnou roli. Mladý nastávající kněz ztratil víru v Boha. Stal se nejprve darwinistou a poté zapáleným marxistou. Jelikož byl ve svém mládí svědkem rasových bojů a viděl, že Rusové jsou v nich nejsilnější, rozhodl se vsadit na ně. Začal psát revoluční články a podepisoval je „Demonošvili“ a „Besošvili“, což gruzínsky znamená démonský a ďábelský a změnil si jméno na Josef Stalin, tedy ocelový.

Darwin ve své biografii vypráví, že „v říjnu 1838 prožil moment zjevení, který jej přivedl k přesvědčení o evoluční teorii.“ Tento student teologie ztratil víru ve Stvořitele a místo toho uvěřil v evoluční teorii založené na náhodě. Marx kolem r. 1860 v Londýně dokončoval svůj nejdůležitější spis socialismu “Kapitál”, když mu podle jeho vyjádření „spadla do klína“ Darwinova významná kniha “O původu druhů”, která se měla stát nejsilnějším argumentem pro jeho komunistické ideje o eliminaci nepřátel revoluce. Darwinova kniha se pro Marxe stala „přírodovědeckým základem jeho názoru.“ 16. ledna 1861 Marx napsal Ferdinandu Lassallovi: „Darwinova kniha je velmi důležitá a dobře se mi hodí, protože podporuje třídní boj ze zorného úhlu přírodovědy… kdy přírodověda dala Bohu konečnou ,smrtící ránu´.“ Marx pochválil také další Darwinovu knihu “Původ člověka” jako mistrovské dílo, které „dává lidem zapomenout na jejich božský původ a božské poslání, protože Darwin říká, že lidé pocházejí ze zvířat.“

I když Charles Darwin víru v Boha ztratil, jeho manželka Emma nadále pevně Bohu věřila a v tichosti se za svého muže modlila. Řada náznaků dokazuje, že na konci života se Darwin dostal do mnoha velkých vnitřních konfliktů. Victor Pearce vypráví, že podle Darwinovy ošetřovatelky, která o něj pečovala až do konce, byla Darwinovi útěchou Bible. Totéž dokládá i lady Hopeová, která Darwina na konci jeho života navštívila. Mluvila o tom, že Darwin se nakonec vrátil ke křesťanské víře a vyjadřoval lásku k Bibli. Osobně jí řekl: „Byl jsem mladý muž s idejemi - a k mé hrůze chytly tyto ideje jako požár. Lidé si z nich udělali náboženství.“

Je jedno, jak si pojmenujeme své náboženství nebo ideje, podstatné je, čemu slouží. Pomáhají lidem bez rozdílu k jejich rozvoji, obohacují lidské životy a vztahy, nebo někoho omezují a zotročují?

V tomto článku jsem Vám představil slepou víru izraelského národa, křesťanského náboženství, komunismu i evoluce a mohly bychom najít další, které utiskovaly celé generace lidí jako velké balvany. 

Věřím, že v dnešní době je to například humanismus, který se snaží v údajném zájmu člověka a jeho práv zajistit některým skupinám možnost žít si, jak chtějí. Tato práva jedné skupiny se však začínají obracet proti dalším skupinám a místo zájmu o člověka vystupují proti lidem.

Znovu chci zdůraznit, že Ježíš byl reformátor a stejný Kristův duch obnovy povstával i po další tisíciletí skrze mnohé Boží služebníky, kteří poukazovali na zrůdnost různých forem náboženství. Povstávali však i lidé, kteří nepřehledné situace využívali pro své revoluce a prosazení vlastních představ a plánů, které nejprve představovali jako pro lidi dobré.

I dnes potřebujeme reformátory, kteří budou ochotní měnit neužitečná náboženství v osobní vztah s Bohem a nepotřebné věci v užitečné. Reformátory, kteří poukáží na nebezpečnost a nepodloženost různých všeobecně přijímaných myšlenek, jejichž záměrem je pouhé ovládnutí a zničení lidí - obdobně jako tomu bylo u různých náboženství a ideologií ve stoletích předchozích. Potřebujeme reformátory, kteří budou myslet skutečně na druhé, ne si je brát jako rukojmí v zájmu svých plánů a  myšlenek.