V tuto chvíli není možné odhadnout, zda neadekvátní reakce ze strany ochrany Zemana jsou neprofesionalita nebo úmysl odradit odpůrce od vyjadřování protestu. Je však jisté, že není možné se nechat zastrašit.
Incident z 28. 10. 2015 ukázal, že člověk poklidně protestující proti Miloši Zemanovi se může stát terčem drsného zásahu policie. Jestli to je záměr s cílem odradit protestující proti Zemanovi a nahnat jim strach nebo je to jen neprofesionalita policie a ochranky, to se neví. Bohužel, u nás je možné obojí.
O tom, že policie často neví, jak má konat, jsme se mohli přesvědčit už několikrát. Například v případě šibenic. Často se stává, že policie odmítá přijmout trestní oznámení, které je společensky motivované. Už dříve došlo k několika incidentům s červenými kartami. Je možné, že Hrad rozpoutal mezi svou ochrankou a policií hysterii kvůli červeným trenýrkám a tato se projevuje rostoucí nervozitou policistů.
No, je to jejich práce a bohužel si budou muset zvykat, že proti Zemanovi bude i nadále protestováno a že oni musí dodržovat zákony a postupy. Tak jak je to běžné kdekoliv jinde v civilizovaných zemích.
Když si však vzpomeneme na loňský rok, kdy byl člen skupiny oMen Otakar van Gemund „preventivně“ zadržen 17. listopadu, a k tomu přidáme fakt, že během letošního 28. října byl fyzicky napaden policií jen on, zatímco další protestující byli v klidu „jen“ legitimováni, nelze se ubránit dojmu, že se může jednat i o cílené pronásledování nepohodlného prezidentova odpůrce. Zdá se, že si tak Zeman vytváří svého osobního disidenta.
Bylo by to i humorné, avšak není lehké se zbavit podezření, že tvrdý zásah policie má za cíl odradit jiné lidi od protestů.
Co se týče protestů. Odpůrci Zemana se rozdělili do dvou táborů, které však nejsou nějak nepřátelsky naladěny vůči sobě. Jde spíš o diskuzi o přístupu. V Praze sílí názor, že spíše než proti Zemanovi protestovat je lepší jej ignorovat a tvářit se, že neexistuje, protože konfrontace a negace jsou vody, ve kterých on je spokojeným žralokem. Rovněž tady je snaha nebýt jako on a jako kontrapunkt jeho negativnímu chování postavit chování pozitivní. Úplně skvělým příkladem jsou dobrovolníci, kteří pomáhají uprchlíkům na Balkáně. Ti kašlou na nějakého Zemana a místo protestů proti němu věnovali svou energii pomoci uprchlíkům, což je přesně ono – totální ignorace Zemana a jeho stále více fašistických názorů. To je velmi pěkný protest.
Jenže je tady ještě velká skupina lidí, kteří nežijí v tak koncentrovaně anti-zemanovském prostředí, jako je „pražská kavárna“, nebo prostě nemají možnost odjet na týden na Balkán. Není to jen o tom, jestli žijete v Praze či mimo Prahu, nebo o tom, jestli máte možnost pomáhat uprchlíkům – také je to o potřebě. Negativním protestem se lze totiž poměrně snadno a jednoduše vyjádřit. Pro mnoho lidí je obtížné tvářit se, že Zeman neexistuje, když musejí denně polykat jeho urážky, trapnosti a poselství nenávisti. Pro ty je nejjednodušší jít na jeho mítink a ukázat mu červenou kartu. To lze udělat i „v jednom člověku“. Takoví lidé žijí všude, ale právě mimo Prahu je to často jediná možnost , jak svůj odpor k Zemanovi vyjádřit.
A právě těchto „osamělých hrdinů z venkova“ se Zeman chce zbavit. Snaží se totiž vytvořit dojem, že Praha je zdegenerovaná kavárnou, zatímco zbytek republiky ho miluje. Je to klasický totalitní postup. Zeman sice nedisponuje totalitní mocí, ale jeho přístup je totalitní. Potřebuje, jako každý totalitář, aby ho „miloval lid“. Pak už je snadné odsoudit „kavárnu a inteligenci“.
Tito lidoví protestující by se však neměli nechat odradit. Každý, kdo je proti Zemanovi a je mimo Prahu, je velmi důležitý. V Praze není těžké být proti Zemanovi. Mimo Prahu to chce mnohem více vůle a statečnosti.
Proto pevně věřím, že se tito lidé nenechají zastrašit tím, co viděli na videu z 28. 10. 2015. Bez odvahy to prostě nepůjde. Strach je zbraní mocných. Odvaha je zbraní zdánlivě bezmocných.
Žijeme v divné době. Když vylezeme na ulici se šibenicí v ruce, policie to toleruje. Když si vezmeme portrét Havla, jsme podezřelí a můžeme být zadrženi. Avšak jestli se toho budeme bát, je to náš konec.
