15 let stará věštba o Putinovi

Omluvte, prosím, trochu zavádějící titulek. Nejde samozřejmě o předpověď magickou, ale politickou...

Nalezlo ji pro vás East European Information Centre, jehož jsem členem, v archivech Občanského institutu. Není to vlastně ani úmyslná věštba, ale přednáška francouzské historičky Francoise Thom pro Občanský institut v roce 2000 v Praze. Když si ji ale přečtete, zjistíte, že paní Thom predikovala všechno, co nás nyní děsí na Putinovi. A protože je tento text poměrně dlouhý, dovolil jsem si pro vás vytáhnout ty nejpodstatnější, případně nejaktuálnější myšlenky.

Důležité je uvědomit si, jak se Putin dostal k moci. V roce 1999 jej Jelcin jmenoval do čela Bezpečnostní rady. A pak se začaly dít zajímavé věci. Čečenci vstoupili do Dagestánu, když ruské oddíly na zdejší hranici byly staženy a umožnily Čečencům volný průchod. Následovala ruská vojenská reakce a poté vybuchly v Rusku v několika městech smrtící nálože. V tu chvíli Putin, již mocný pán bezpečnostních složek, bez jakýchkoliv důkazů obvinil z těchto útoků Čečence. 23. 9. 1999 Rusko po druhé vpadlo do Čečenska, tentokrát na rozdíl od roku 1994 s masivní podporou veřejného mínění. V ten samý měsíc, tedy v září 1999, byla narychlo sestavena Putinova Jednotné Rusko, která masově získala procenta v průzkumech veřejného mínění, ačkoliv v programu měla jen vyhlazení Čečenců a pomstu Západu. V prosinci už byl Jelcin nucen jmenovat Putina svým zástupcem.

V lednu 2000 začaly čistky po celé zemi a ve všech vyšších funkcích. 18. 1. 2000 Putin uzavřel koalici s komunisty a většina Dumy tak od té chvíle hlasovala, dle jeho přání, což je věc, kterou Jelcin nikdy neměl. V armádě obnovil vojensko-politickou výchovu. Už od června 1999 Putin, jako šéf tajných služeb, vytvořil sekce určené pro dohled nad tiskem, které měly diskreditovat novináře a odhalovat jejich zdroje. V rámci FSB vytvořil oddělení propagandy. Nasadil agenty FSB do politických stran. Začal posílat finanční úředníky na své politické odpůrce.

Jak Thom konstatuje, tyto kroky nemohly být pro lidi, kteří Putina znají, žádné překvapení. Vždyť vstoupil do KGB v 17 letech. Pokud chtěl takto mladý do organizace, o které každý ví, že je zločinecká, ukázal tím, že má výjimečnou touhu po moci. Thom u Putina diagnostikovala „čekistickou mentalitu“, která se projevuje v absolutní víru v manipulaci. Putin jednou řekl: „Jsou tři způsoby jak jednat s lidmi – zpěv, vodka a hrozba vraždou.“ Slovo pro něj nevyjadřuje myšlenky nebo city, ale je čistě jen nástrojem manipulace druhých. Tak se vysvětluje jeden z putinovských paradoxů, který šokuje pozorovatele – totiž jeho schopnost říci jeden den jednu věc a za pár dní její naprostý opak. Ze své čekistické praxe si Putin odnesl hluboké pohrdání lidmi, jež Západ pokládá za pragmatismus. Ze své minulosti u KGB si Putin rovněž odnesl paranoidní pohled na mezinárodní vztahy: právě s ním se vrací klasická sovětská distinkce mezi „nimi” a „námi”, leninistický amalgám politických odpůrců a „zrádců”, koncepce jediné Rusi, jež čelí „nepřátelskému okolí”, přesvědčení, že platí jen politika síly, což se týká i Západu.

V roce 2000 Putin prohlásil, že Rusové potřebuji společné hodnoty, které dávají přednost rozvoji mocného ducha národa, že čím silnější je stát, tím svobodnější je jednotlivec, a že Rusové sní o jednotě a konsolidaci.

Thom pak pokračuje o tom, že z četby Putinových textů je jasné, že přeje-li si prosperitu Ruska, není to ani tak proto, aby se ruským občanům dobře dařilo, ale spíše proto, že bosé obyvatelstvo by nemohlo vybudovat supervelmoc; navrhuje-li návrat k „morálním hodnotám”, pak proto, že jsou – podle něho – „základnou patriotismu”. Bezprostřední cíl Putinovy zahraniční politiky je jasný: v prvním tahu obnovit Sovětský svaz a současně si zajistit pasivitu Západu. Ve svém programu z 26. února roku 2000 Putin vyhlašuje, že slabé prostředky Ruska nijak nepřekážejí tomu, aby se země pustila do „vnější politické expanze v pozitivním smyslu toho slova”. Od 1. 12. 1999 má Rusko zákon, který umožňuje přijetí jiných území a států do Ruské federace. Bezpečnostní doktrína Ruska říká, že bude „chránit práva Rusů v cizině prostředky politickými, hospodářskými i jinými”. Rusko rovněž přijalo zákon, který umožňuje Rusku opatřit svým občanům v cizině prostředky k ustavení místní správy.

Ze souboru uvedených prvků lze předpovědět politiku aktivní subverze vůči státům „blízké ciziny”, kamuflované jako boj vnitřních frakcí, např. odvetou ruských menšin, jež si činí nárok na „právo na sebeurčení” říká Thom v roce 2000.

Putin začal pokračovat ve starém sovětském projektu: rozbití NATO rozdmýcháváním neshod mezi Washingtonem a Evropany, tlak na Evropu, aby se vzdala vazby na Spojené státy ve prospěch politiky konformnější přáním Kremlu, a povzbuzování amerických obav o budoucnost Atlantické aliance. V očích ruských elit totiž samotná americká přítomnost na evropském kontinentě brání pohlcení západní Evropy ruským horizontem. Tento pohled, který je plně v sovětské tradici, vyjevuje jedna Putinova poznámka ke Clintonovi, pronesená v listopadu 1999: „Vy máte severní Ameriku a jižní Ameriku, vy máte Afriku a Asii. Mohli byste nám nechat alespoň Evropu.”

Thom v roce 2000 rovněž varovala před ruskou propagandou. Moskevská propaganda, odlehčená o marx-leninský balast, ale stále disponující starými sítěmi a technikami sovětského vlivu, slibuje velký úspěch, řekla.

V prorockém závěru své přednášky Thom zmínila to, že Putin, který vybudoval svůj politický vzestup na nenávisti a na výzvách k vyvraždění jednoho celého národa, má šanci ukovat nástroje totální moci. Podaří se mu skutečně vybudovat diktátorský stát, jehož kostru rozeznáváme už po několika měsících vlády, ptá se. Nelze také zapomínat na nesmírnou ruskou netečnost, která je pro putinovský projekt nebezpečnější než nějaká – nepravděpodobná – aktivní opozice. Putin má ovšem jisté „kvality”, jež z něho mohou učinit diktátora tak byrokratického státu, jakým Rusko je. Umí usilovně pracovat, umí se soustředit na detaily, má talent manipulovat, rozhodovat, předstírat, vyniká obojakostí a brutalitou i nezbytnou vůlí k moci. Stačí, když jeho voluntaristický přístup probudí hořkost z nějakého vnitřního plánu, a už bude v pokušení ji kompenzovat politickou agresí navenek: pro ruské dirigenty bylo často snazší rozsévat bouři venku než vládnout doma. Cesta appeasementu, na kterou se – jak se zdá – vrhají odpovědní lidé Západu, může pouze a jedině povzbudit další zločiny. Putinovské úlety vyžadují bdělou, pevnou a sladěnou odpověď Západu. V žádném okamžiku, a zejména na začátku, nelze připustit, aby si Moskva myslela, že politika síly se jí vyplatí víc než politika spolupráce. A přesto se v ruských záležitostech Západ stále nechává ukolébávat iluzemi jen proto, aby se vyhnul realitě, která je stále znepokojivější.

K tomu dodávám, že tyto myšlenky byly vyřčeny v roce 2000. Neběhá vám z toho mráz po zádech? Mně ano.