Pábitel smutku

Na bílém mramoru
omšelých náhrobků
posetých mincemi
den světlo tlumí.
Zní pochod tamborů
já čekám na kobku
Dalibor s houslemi,
jimž praskly struny.
Doufám, že vydrží
oblaka nade mnou,
jsem Atlas stojící
uprostřed města.
Po lásce žíznivý
s duší tak darebnou
a přesto toužící
milovat přestat.
Na bílém náhrobku
listy se popraly
o přízeň starých dam..
nicotných skutků.
Díváš se na fotku
měsíc se odhalil
zůstal jsem lásko sám
pábitel smutku.