Příčiny krize pravicové politiky v České republice

V reakci na současnou politickou situaci jsem se rozhodl zveřejnit krátké zamyšlení, v němž se pokouším analyzovat, v čem tkví kámen úrazu dnešní neúspěšné pravicové politiky a to zejména ODS.

Dějství prvé – Osvobození

Po změně politického systému v roce 1989 nabylo slovo svoboda téměř absolutního významu. Socialismus byl pro nás stále čerstvým strašákem a tak na několik dalších let jsme proto nepotřebovali příliš pevnou paměť k tomu, abychom si vážili hodnot, které jsme znovu získali. Neuměli jsme si představit, že bychom se opět dokázali vzdát nějakého byť velmi malého kousku svobody zpět ve prospěch moci státu. Naopak jsme byli fascinování novým svobodným prostředím a podporovali jeho prohlubování. S přesvědčením jsme ochraňovali a lze se říct pěstovali názor, že svoboda je nutným předpokladem pro náš šťastný a spokojený život. Jedním z mnoha důkazů pro toto tvrzení je například opakovaný volební úspěch ODS v čele s jejím tehdejším předsedou Václavem Klausem. Brzy se však stalo něco, co toto zprvu pevné přesvědčení a pilíř nové společnosti nalomilo a co změnilo kurz vývoje naší země.

Dějství druhé – Svoboda a odpovědnost

V období zejména velké privatizace začala společnost více debatovat o míře omezování státní moci. Bylo to zejména z důvodu, že se začalo výrazněji projevovat to, co dříve mnozí opomíjeli. Buď z nevědomosti, nebo zkrátka z pohodlnosti, jsme neakceptovali fakt, že osobní svoboda sebou nutně nese také osobní odpovědnost. Kdy za neúspěch jednoho člověka nenese odpovědnost kolektivně čili násilně celá společnost, ale zejména jedinec sám. Tento tvrdý ale spravedlivý a fungující systém, byť nebyl plně aplikován, tyto debaty a úvahy vyvolával. Zde velmi pravděpodobně selhala jedna z úloh pravice, která nebyla schopna své kroky dostatečně komentovat a prezentovat všechny dopady a scénáře, které museli na jejich základě následovat. Následné nepochopení a neakceptace všech důsledků pravicových řešení, umožnilo levici, aby v soutěži o podobě fungování společnosti dostala příležitost uplatnit svá většinou opačná a zpět k socialismu vedoucí přesvědčení.

Dějství třetí – Vzestup levice

Byť tehdejší pravice byla ve výsledku úspěšná, byť vydobyla pro občany naší republiky velkou míru svobod a zamezila státní moci se vměšovat do mnoha jemu nepřisluhujícím záležitostem, nekladla pravděpodobně, jak jsem již výše zmínil, dostatečný důraz na vysvětlení k tomu vedoucích kroků respektive jejich nejen pozitivně vnímaných důsledků. Abychom ale byli spravedliví, musíme přiznat, že od počátků byla pravice v této úloze znevýhodněna. Proti ní stála více než čtyři desetiletí trvající tvrdá sociální politika, během které lidé nemuseli nést plnou ekonomickou odpovědnost za své životy, což se podepsalo na neschopnosti tuto odpovědnost akceptovat jako neoddělitelný projev získané svobody v porevolučním věku.

Navíc snahu pravice odpoutat se od sociálního státu sabotovali ne nevýznamně také lidé kolem tehdejšího prezidenta Václava Havla, kteří si spíše než svobodnou společnost představovali otevřený socialismus s kontinentálním a nejlépe mezikontinentálním přesahem. V jejich režii bylo slovo svoboda zneužíváno pro boj za otevřenou socialistickou společnost, ne za boj o vymanění se z okovu státní nebo jiné moci.

Levice tedy dostala prostor předvést, jak se nám povede pod jejím vedením. Měla k tomu silnou zbraň a to v osobě Miloše Zemana, který levici umně pozvedl na velmi dlouhou dobu. Dokázal to ale možná až příliš snadno. Dokázal to, jelikož náš vztah ke svobodě byl spíše euforický než zodpovědně pěstovaný. Začali jsme brzy zapomínat na tuto nejcennější a dnes bohužel mnohdy i vzácnou hodnotu. Roztoužili jsme se po zesílení sociální politiky státu, a to také proto, že jsme si na tento stav významně navykli za dob socialismu, to o úctě ke svobodě říct nemůžeme.

Dějství čtvrté – Zánik pravicových hodnot v ODS

Následovalo období levicově orientovaných vlád, kdy musela pravice čelit útokům nejen z leva, vnějšku ale dokonce z vlastních řad. Bylo to pro ni komplikované období. Pravice se za Václava Klause stala až příliš významným, nebezpečným a hlavně trvalým konkurentem nejen v našem politickém systému, ale i v tom plánovaném nadnárodním, který teď dobře známe jako Evropskou unii. Bylo tedy pochopitelné, že se objevili intenzivní snahy o její trvalé zničení. Nejvhodnějším způsobem jak tuto destrukci provést, se ukázal být útok na její základní hodnotové pilíře, což bylo možné efektivně pouze z jejího středu. To se z velké části podařilo a skutečně došlo k určitému rozmělnění a zmatení jejího hodnotového systému. Vypovídá o tom i ten fakt, že se Václav Klaus v roce 2008 rozhodl zříct titulu Čestný předseda. Byla to jim komentovaná reakce na neakceptovatelný posun ODS směrem ke středu a v některých otázkách až za něj směrem doleva.

ODS se sice dostala v roce 2006 k moci, ale nebyla to již ta ODS, kterou znali lidé z dob Václava Klause. Mirek Topolánek dal straně nový směr. Strana se sice stále prezentovala jako pravicová, ale mnohými kroky přesvědčovala spíše o opaku. Co však voličům, kteří se zrovna probrali z levicového opojení, zbývalo, než volit ODS?

Voliči se rozhodli vrátit ke konceptu svobody, který ochutnali za Václava Klause. Vzdali se představy sociálního státu, který se velmi rychle začal svou neefektivitou sám diskreditovat. Jaké rozhořčení ale muselo přijít, když místo prosazování konceptu svobodné společnosti, začala pravice prohlubovat vztahy s Evropskou unii, zavádět nové daně a zvyšovat ty stávající. Byla to jasná zrada pravicových hodnot, kterou voliči nezapomněli.

Dějství páté – Vznik TOP09 a totální zmatení pojmu pravice a levice

Největší zklamání a podvod na pravicové voliče však teprve měl přijít. Slabost ODS a špatného vedení Miroslava Topolánka se pokusil využít Miroslav Kalousek do té doby aktivní člen KDU-ČSL. V jeho režii vznikla nová strana pojmenovaná TOP 09, která jakoby si dala za cíl definitivní zničení pravicových hodnot v naší společnosti. Definovala sama sebe jako stranu ryze pravicovou, jako stranu, která je zde proto, aby nahradila hodnotově slabou ODS. Ano ODS byla hodnotově slabá, ale TOP 09 rozhodně neznamenala pro pravicového voliče alternativu nebo dokonce záchranu. Po menším zkoumání jejího programu muselo být bystrému voliči jasné, že s pravicovou filozofii nemá strana nic společného. To se potvrdilo později v praktické politice této strany. Hned v prvních volbách dostala strana příležitost v podobě výsledku, který ji zajistil místo ve vládnoucí koalici po boku ODS a VV. TOP 09 v ní okamžitě začala prosazovat vlastní program - zavádění nových daní, zvyšování stávajících, prohlubování vazeb s Evropskou unii, rekordní rozpočtové schodky a další věci, které jsou symbolem nepochybně levicové politiky a ne té pravicové.

Čili bylo-li nám tvrzeno, že TOP 09 je strana pro pravicové voliče a že je to strana dokonce pravicovějšího ražení než ODS, bylo s námi manipulováno. V té době již notnou chvíli neexistovala žádná parlamentní strana, u které by si mohli být voliči jisti tím, že bude razit pravicovou politiku jako za časů V. Klause.

Dějství šesté – Poslední varování

No a co logicky muselo následovat, byla frustrace pravicového voliče, který se od této politiky a její podpory distancoval. Hovoří o tom výmluvně volební úspěch levice v krajských a senátních volbách roku 2012. Tentokrát se ale nejednalo o úspěch, jenž by byl postavený na nepochopení pravicové politiky voličem. Tentokrát se jednalo zejména o odliv pravicových voličů, kteří byli frustrování z toho, že se žádná pravicová politika nekonala. Voliči zůstali doma. Je to varování, možná poslední pro ODS, aby se pokusila znova přihlásit k odkazu V. Klause, k odkazu ryzí pravicové politiky.

Věřím tomu, že nyní po skoro čtvrt století stráveném mimo totalitu jsme si již vypěstovali to, co nám chybělo na počátku, vypěstovali jsme si úctu ke svobodě a bylo by velkou chybou, kdyby se ODS nepokusila znovu na tuto nótu zahrát, kdyby nevyužila vyzrálejšího a více uvědomělého pravicového voliče. Nyní má na čem stavět. Má příležitost získat podporu pro svou politiku. Je ale nutné v co nejkratším čase k tomu nalézt odvahu. Jedině ostrá změna v podobě například personální změny nebo vyhraněné politiky vůči EU může být silným signálem pro voliče, že je zde něco opět silného s vizí a cílem.

Nesmím opomenout, že na politické mapě existuje také zatím neparlamentní strana Svobodných občanů s ryze pravicovým programem, s jejichž názory velmi sympatizuji jako například také mnoho politiků z ODS. Neznamená to ale, že bych si nemohl přát více sil zprava bojujících za hodnoty, které považují za důležité. Přeji proto ODS brzký návrat ke skutečné pravicové politice, a pokud se ji to povede, tak i hodně úspěchu ve volbách.