Tak, jak bývá zvykem, opět jsem po pěti letech zavítal do svého rodného města na školní sraz od základní školy. O srazu samotném se rozepisovat nebudu, sami víte, jak taková akce probíhá. Spíše se pokusím popsat moje rodné město.
Tak jsem se 4. listopadu opět po pěti letech vydal směr Vysočina do mého rodného města Jihlavy. Jízda po dálnici byla v autobuse oranžové barvy příjemná, a tak jsem již po 1 hodině a 40 minutách vystupoval v Jihlavě na autobusovém nádraží. Na první pohled se na místě nic nezměnilo, zato vevnitř vše září novotou, vše natřeno zářivou bílou (škoda, že neměli víc barev) a jedním vcelku přehledným informačním panelem s odjezdy autobusů. Po krátké obhlídce jsem zjistil, že v místě je sice automat na jízdenky, ale pouze na mince. Nejbližší, který umožňoval nákup lístku taktéž na karty, byl až na náměstí, což je ovšem svižnější chůzí akce na necelých deset minut. Po cestě jsem minul nově budovanou arénu pro hokejisty, která po dokončení bude důstojným místem pro konání sportovních akcí. Po cestě jsem si také všiml, že Jihlavané nemají ve zvyku stále něco přestavovat, takže chodníky, tak jak jsem je znal z dětství, jsou tam dodnes v nezměněné podobě. No, ale po necelých deseti minutách jsem dorazil na náměstí, kde stále trůní milovaný i proklínaný Prior a konečně zakoupil lísteček na 24 hodin za vcelku lidovou cenu 66 Kč. Pak mne čekal další úkol, a to jít se ubytovat. Což žádný problém nebyl, pouze bylo potřeba popojet pár stanic trolejbusem směr Hlavní nádraží. Po cestě jsem si všiml, že jihlavská MHD krapet zrychlila, a přes výhybky na trolejích se lítá celkem svižně bez toho, že by sběrače proudu vylétly z drátů, a už jsem se šel ubytovat. Penzion, ve kterém jsem měl rezervovaný pobyt, fungoval na zavolání, což se udělalo stisknutím zvonku, a do čtvrt hodinky už jsem měl zaplaceno a šel na pokoj. Zařízení pokoje strohé - postel, skříň, stoleček, lednička a TV, ale na přespání víc než solidní. Vybalil jsem, koukl, co na Vysočině dávají v telce - skoro totéž, co v Praze a vydal se na nákup jídla a pití. Zakoupil jsem vodu a jakési smažené kuře, no a pak už vyrazil směr Staré Hory do místa srazu. Opět jsem k tomu použil parohaté přibližovadlo, které mne hezky povozilo přes Březinky, centrum, autobusové nádraží a Dům zdraví (název místní polikliniky) a nově prodlouženou trasu přes Staré Hory do místa srazu. Na místě jsem musel alokovat správnou hospůdku, přičemž jsem zjistil, že je až pod tratí Jihlava-Veselí nad Lužnicí, no ale pět minut před začátkem už jsem byl na místě.
Vlezl jsem dovnitř v domnění, že tam nikdo nebude, a že jsem jel zbytečně, ale spletl jsem se. Byl jsem naopak velmi vřele přivítán a pak už se rozeběhla představovačka, co kdo dělá, kde bydlí a tak. Pokecali jsme, kolik má kdo dětí a co zajímavého kdo zažil v práci, přičemž v tomto vyniká jeden náš spolužák, který pracuje v JE Temelín a dobré dvě hodiny nám vyprávěl, jak to tam funguje, čím straší návštěvníky elektrárny na objednaných prohlídkách a jak často a proč se mění palivo. No, čas ubíhal a lehce po desáté večer jsem se vydal zpátky směr penzion, protože jsem měl ještě v plánu provést druhý den obhlídku města.
Po asi dvaceti minutách jízdy trolejbusem už jsem kráčel směrem k pobytovému místu, které je asi 2 minuty chůze od zastávky, a jal se spát. Noc proběhla v klidu a ráno po snídani už jsem vyrazil do centra města. První navšívené místo není možné minout, jmenuje se Citypark a je to na Jihlavu velmi solidní obchodní dům, s klasickými dvěma party, podzemními garážemi a gastropatrem, umístěný kousek pod náměstím na křižovatce ulic Znojemská a Hradební. Ta ulice se tak nejmenuje zbytečně, jsou tam dodnes zachované staré hradby, kde byl dřív konec města. No, po jídle a po návštěvě hřbitova, kde odpočívají mí rodiče, jsem se rozhodl, že vyzkouším novou trolejbusovou trať , která vede ze Starých Hor přes náměstí, Královský vršek a Bedřichov až do Antonínova Dolu, kterou obsluhuje parciální trolejbus. Nastoupil jsem tedy u již zmíněného hřbitova na linku označenou G (ano, v Jihlavě se v trolejbusech používají písmenka, v busech čísla) a už jsem se vezl přes Krystal, kolem nové budovy Krajského úřadu Vysočina, po již zmíněné Hradební, kde jsme se odpojili od drátů s proudem (dělá se to automaticky, ozve se typické bouchnutí sběračů o střechu) a takto přejeli až na náměstí. Tam jsme opět klacky nahodili a frčeli po drátech přes náměstí Svobody, Královský vršek, Bedřichov až do stanice Zadní Bedřichov, kde jsme klandry opět stáhli a dojeli až do Antonínova dolu. Po cestě jsme minuli bydliště dvou mých spolužáků ze střední školy a Kronospan, továrnu na zpracování dříví a výrobu dveří z nich, načež v cílové stanici to je už jenom 500 metrů a objeví se cedule okres Havlíčkův Brod, pričemž autobus č. 4 jezdí ještě do Štoků, což už je ve výše zmíněném okrese. Při jízdě zpátky jsem vystoupil záměrně v místě mého bývalého bydliště a trochu se tam prošel na Hlavní nádraží, což je kousek, když víte, kudy jít. No, pak jsem se ještě asi dvě hodiny vozil po městě, ale pak už přišel čas dojet na autobusové nádraží a sednout si tentokrát do zeleného autobusu a dojet po dálnici domů.
Teď se asi zeptáte, jaký jsem měl z návštěvy dojem. No především jsem si hezky zavzpomínal, zkonstatoval, že Jihlava je město, kde se snoubí moderní doprava s takovou správnou nostalgickou náladou a vzhledem města. Pokud byste chtěli po celoročním shonu jet někam na dovolenou s cílem trekovat po okolí, navšívit třeba i Pávovský rybník se šlapadly, zajet si na Čeřínek či se projít po Heulosu, navštívit ZOO nebo podzemí po těžbě stříbrné rudy, můžu jenom doporučit.
