Únor 1948 – dostali jsme to, co jsme si zasloužili

Stejně jako každý rok si připomínáme únorové události, které vedly k nástupu totalitního režimu. Výročí pro nás představuje historické trauma. 

Stále si klademe otázku, zda bylo možné tomu zabránit a proč demokratické síly dopustily, aby k tomu vůbec došlo. V této rovině se stále necháváme uspokojit odpovědí, že tento vývoj byl nevyhnutelný, neboť ČSR, bohužel, patřila do sféry sovětského vlivu. Pokud ovšem budeme sledovat kroky prezidenta Beneše a dalších demokratickým politiků, dojdeme k závěru, že to byli také oni, kteří k tomuto vývoji dopomohli.

E. Beneš si v sobě nesl trauma Mnichova, kdy ho opustili všichni jeho spojenci, na které sázel a zároveň se rozpadl bezpečnostní systém v Evropě, jehož byl jedním z architektů. V SSSR viděl novou alternativu poválečného vývoje. Vlivem historických událostí postupně nabyl přesvědčení, že díky většímu zapojení sovětského Ruska do poválečného uspořádání, dojde i k jeho vnitřní proměně. Nahrávala k tomu i politická situace, v roce 1943 byla zrušena Komunistická internacionála a byla potlačena úloha politických komisařů. E. Beneš se v této situaci domníval, že vnitřní vývoj v SSSR se bude ubírat, alespoň částečně, směrem k demokracii. V duchu svojí konvergenční teorie neváhal a v roce 1943 odcestoval do SSSR, aby podepsal spojeneckou smlouvu. Západní spojenci ho od tohoto kroku odrazovali, přesto ale do Moskvy odletěl, aby začal budovat spojenecké partnerství, v které věřil až do své smrti.

Sovětské Rusko aktivně podporoval i po skončení války, i když mu muselo být jasné, že Stalinův režim nemá s evropskou demokracií nic společného. Bez ohledu na tato fakta vystupoval, jak na vnitřní politické scéně, tak i na mezinárodním poli, jako zastánce československo – sovětského spojenectví. Západní vládní činitelé jeho postoje bedlivě sledovali. Francie s Velkou Británií z tohoto důvodu odkládaly podpis spojeneckých smluv. Nebyl ale sám, kdo sovětské Rusko podporoval. Ministr zahraničí Jany Masaryk sice své zahraniční partnery ujišťoval, že to co dělá, je jen na oko, ale jeho „občasná“ otevřená podpora SSSR na mezinárodních fórech vedla k tomu, že Spojené státy neposkytly Československu slíbený úvěr na nákup výzbroje pro naši armádu. V únorových dnech, kdy už i prezidentovi muselo být jasné o co „našemu spojenci“ spolu s komunisty jde, posílá svoji zdravici na ustavující sjezd Svazu československo-sovětského přátelství, ve které opět klade důraz na nutnost spojenectví mezi oběma zeměmi. Tento akt byl už ale jenom dovršením jeho tragického omylu.

Nezbývá, nic jiného, než konstatovat, že demokratické síly svým poválečným jednání částečně pomohly vytvořit podmínky pro nástup totalitního režimu. O to více bychom si měli vzít z tohoto historického vývoje ponaučení v dnešní době, kdy slýcháme z Pražského hradu, že Česká republika by mohla být mostem mezi Ruskem a USA nebo mezi Čínou a EU. Zastánci této politiky by si měli uvědomit, že jakékoliv nadbíhání totalitním režimům může mít pro naši zemi nedozírné následky tak, jak tomu bylo po roce 1948. Ještě více bychom měli být na pozoru, když zejména z ČSSD začíná zaznívat, že se nebrání spolupráce s KSČM i na vládní úrovni.