V souvislosti s nekončící ekonomickou krizí se ústředním tématem stávají škrty ve státních rozpočtech. Státy jsou nuceny redukovat své výdaje ve všech oblastech, tedy i ve výdajích na obranu. Tento trend se dotkl i Pentagonu, a to i nazdory tomu, že národní bezpečnost je jedním z tradičně ústředních témat, na kterém si zakládá nejeden americký politik.
Pokud se naplní nejčernější scénáře, tak dojde k redukci až 1 bilionu USD v nadcházejících 10-ti letech. Americké ozbrojené síly budou mít nejmenší pozemní vojsko od roku 1940, nejmenší počet lodí od roku 1915 a vůbec nejmenší letectvo v historii. Kromě snížení počtu vojenského personálu a rušení například Velitelství společných sil, se zastaví řada modernizačních a akvizičních programů. Mělo by dojít například k redukci nákupu nových letounů JSF (F-35), verze pro letadlové lodě nebudou pravděpodobně vůbec zaváděny do výzbroje. Dále bude pozastaven program nových balistických raket pro ponorky, dojde k ukončení modernizace vrtulníků a zastavení nebo odložení řady dalších modernizačních projektů vojenské techniky a infrastruktury. V neposlední řadě nebude budována evropská „větev“ protiraketové obrany. Situace je natolik alarmující, že americký ministr obrany se dopisem obrátil na některé senátory (J. McCaina a L. Grahama), aby je o vzniklé situaci informoval a vyvinul tak tlak na zmírnění rozpočtových restrikcí.
Armádní škrty jsou logickou reakcí na současnou složitou ekonomickou situaci ve všech členských státech NATO a jsou výrazem solidarity, když škrty, tak všude. K tomuto kroku přistoupily všechny země Aliance. Se situací jsou už smířeni i samotní generálové. Jaký to však bude mít vliv na podobu ozbrojených sil členských států NATO v budoucnu?
V prvé řadě bude nutné reálně naplnit iniciativu tzv. sdílených schopností (Smart Defence). K této iniciativě se řada států zatím jenom hlásí, intenzivně se o ní v Alianci hovoří, ale jde o projekty, které jsou převážně „na papíře“. Tento trend má však velmi citlivý politický rozměr, půjde o to, do jaké míry budou státy ochotny přepustit garanci "části" své bezpečnosti jiné partnerské zemi.
Změní se vedení vojenských konfliktů. USA spolu se svými spojenci budou pečlivě vážit, zda podniknou otevřenou vojenskou akci a nebo se budou soustředit na jiné formy nátlaku, jakými jsou, kromě diplomacie, kyber-útoky, cílené sabotáže apod. Otázkou však zůstává, jak budou tyto formy účinné. Jako příklad lze uvést tlak na Írán a jeho jaderný program, kdy kromě sankcí byly podniknut kyber-útoky, které však dokázaly pouze tento program zpomalit.
V neposlední řadě to ovlivní zbrojní průmysl, který nepochybně bude celou situací zasažen nejvíce, ztráty zakázek povedou k hromadnému propouštění, a to i pracovníků s vysokou kvalifikací. Jednou z cest, která se nabízí, je modernizace stávající výzbroje. Jde však o řešení z krátkodobého hlediska efektivní, ale dlouhodobě neudržitelné.
Ať už půjde vývoj jakýmkoliv směrem, bude se jednat o zásadní změny a trendy v budování armád a vedení válečných konfliktů.
