V těchto dnech vzpomínáme výročí Sarajevského atentátu, který dal do pohybu události vedoucí k světovému konfliktu do té doby nevídaného rozsahu. Výsledkem bylo nové světové uspořádání, v rámci kterého také vznikl náš samostatný stát. Češi a Slováci se tak vymanili z područí Rakouska-Uherska a mohli budovat samostatný stát. Tuto větu slýcháváme po celá desetiletí, nicméně je třeba se zamyslet, co nám samostatnost přinesla a do jaké míry naplnila naše očekávání.
Česká politická reprezentace se snažila po dlouhou dobu získat významnější postavení v mocnářství, ale také si uvědomovala i druhou stránku mince, a tou byla stabilita, kterou nám Rakousko-Uhersko garantovalo. František Palacký viděl pro český národ, pokud by se vydal cestou samostatnosti, dvě hrozby. První přicházela ze strany Německa a druhá ze strany Ruska, pro obě tyto velmoci byla střední Evropa dlouhodobým předmětem zájmu. V rozpadu Rakouska Uherska viděl nestabilitu i Winston Churchill, který dokonce rozpad Rakouska –Uherska považoval za kardinální chybu, neboť říše dávala záruky bezpečnosti, obchodu a prosperitě. Nové státy, vzniklé po jejím rozpadu, neměly sílu čelit jak tlaku Německa, tak i Ruska.
Pohled o sto let zpátky v nás nepochybně může vyvolat otázku, bylo správné spolupodílet se na rozbití monarchie, byla Masarykova a Benešova akce tou správnou volbou? Informace o pokojném životě Čechů ve velké říši, které máme dnes již bohužel pouze zprostředkovaně, v nás mohou vyvolat určitý sentiment. Je nesporné, že život Čechů na sklonku trvání Rakousko–Uherské monarchie byl ve znamení prosperity, stability a kulturního rozmachu. Češi patřili k loajálním národům, za svojí loajalitu císaři, kterou prokázali již v revolučním roce 1848 se jim však nedostávalo patřičného vděku a uznání. Česká politická reprezentace proto s nadějí vzhlížela k následníkovi trůnu Františku Ferdinandovi. Jeho vize o reformě říše sice zpočátku dávaly naději na zlepšení postavení českého národa, ale posléze se ukázalo, že i v jeho koncepci by Češi nedosáhli stejného uznání jako například Maďaři nebo balkánské národy. Smrt arcivévody a vypuknutí války tak přinesly další strádání a oběti, které byly v novodobých dějinách pro Čechy největší. Ztráty na bojišti se odhadují na 200 000 mrtvých. Velká válka zasáhla každou českou rodinu, a to jak skrze nasazení mužské populace přímo na frontě, tak i útrapami lidí v zázemí. V Čechách a na Moravě není města, vesnice, kde bychom nenašli pomník se jmény mužů, kteří se z fronty nevrátili. Takové nasazení mužské populace do válečného konfliktu doposud nemá v naší historii obdoby.
Konec války naplnil naše dlouholeté tužby a po několika staletích jsme se dočkali samostatnosti, která však netrvala dlouho. Československo se po 20-ti letech existence dostalo do područí Německa, aby se po dalším světovém konfliktu dostalo do sféry vlivu SSSR. Dějiny 20. století nás uvrhly do situace, kdy jsme se stali předmětem soupeření Německa a sovětského Ruska o vliv ve středoevropském prostoru. Na začátku 90. let minulého století jsme logicky začali usilovat o členství v EU, abychom se vymanili ze sféry vlivu Ruska. Naše členství nás však ochraňuje pouze zdánlivě.
Náš historický problém nezmizel, ale transformoval se do jiné podoby, a to do podoby ekonomického vlivu a energetické závislosti. Expanze Rusů do ČR za turistikou, ale i jejich podnikání v ČR nabývá na intenzitě, na řadě míst našich měst vidíme ruské nápisy a vůbec nám to nepřidá divné. Český prezident vyzývá ke zrušení vízové povinnosti a český premiér je proti sankcím v souvislosti s Ukrajinou, v době, kdy ekonomicky a vnitropoliticky oslabená EU není schopna samostatně podniknout efektivní kroky a hrát aktivní roli při vyřešení tohoto konfliktu. Po sto letech tak znovu stojíme na historické křižovatce a hledáme ten správný směr, jakým se dát. Doufejmě, že směr, který si zvolíme bude tím správným.
