O. Krejčí patří nepochybně mezi naše politology, které jsou částí obce uznáváni, aby je druhá část zatracovala za jeho minulost. On sám měl však jedinečnou možnost být ve vrcholném politickém establishmentu, jak v komunistické éře, tak i v éře rodící se demokracie. Jeho pozice mu umožňovala získat řadu informací a poznatků nejenom provinčního, ale i globálního charakteru. V této souvislosti mne zaujal jeho rozhovor, který jsem objevil na facebooku J. Jandy „Zase se chováme jako primitivní kolonialisté!“ http://www.jakubjanda.com/2011/08/oskar-krejci-zase-se-chovame-jako.html.
O. Krejčí, stejně jako řada jiných, staví svoji kritiku vojenské angažovanosti NATO na špatném politickém zadání a neschopnosti politických elit správně zanalyzovat situaci a připravit řešení. Stejně jako celá řada teoretiků dokáže zcela jistě identifikovat, kde se věci dělají špatně, ale v názorech na jejich řešení již tak konkrétní není, ale to by nebylo to nejhorší.
Docela mě zarazila jeho úvaha o krátké době volebního mandátu, který politika omezuje v jeho strategickém uvažování, stejně jako konstatování "Demokracie má však tendenci velké a silné osobnosti ořezávat jako nebezpečné, liberální demokracie dvojnásob...". Tento svérázný výklad nepochybně vyvolává otázku o samotné podstatě demokracie. Jedině silná politická osobnost dokáže dělat a obhajovat politická rozhodnutí, která jí umožní být v čele více jak jedno "čtyřleté období". Buďme konkrétní, výraznou postavou je nepochybně Tony Blair, který byl nejdéle sloužícím labouristickým premiérem Velké Británie a bez ohledu na veřejné mínění podpořil tažení USA do Iráku (2003).
O. Krejčí stejně, jako řada politologů vidí rozpor mezi politickým zadáním a vojenskou akcí. Tato teze dnes již úplně neplatí. Jako příklad nám poslouží Irák. Každá akce tohoto typu je plánována ve dvou rovinách. První je čistě vojenská operace. Druhou, možná dnes důležitější je post-vojenská fáze, obnova struktur a fungování státní správy za asistence, ať už stabilizačních (vojenských) sil nebo dalších civilních prvků (humanitární pomoc atd.). Cílem je vytvořit takové podmínky, které by umožnily mírové fungování společnosti, obnovu jejích struktur, politických mechanismů apod. Problém, který se nedaří řešit je proces předání takto stabilizovaných struktur do rukou nových místních elit, resp. jejich schopnost udržet společenský konsenzus bez pomoci z venčí, a to se dnes řeší jak v Iráku, tak i v Afghánistánu.
Je jen na škodu, že se O. Krejčí nesnaží posouvat své úvahy dále, což bych od teoretika jeho formátu očekával, ale zase se upíná ke konspiračním teoriím, kterou mu tak trochu podsouvají páni redaktoři svými otázkami o končících francouzských a italských koncesích na těžbu ropy v případě vojenské akce v Libyi.
