Diskuse ohledně stabilizace evropské měny se v současné době soustřeďuje především na to, zda půjčit a nebo nepůjčit Měnovému fondu prostředky na její záchranu. Ovšem toto je velmi zjednodušený pohled na celou věc, kde paradoxně samotná půjčka, hovoří se o výši 10% devizových rezerv (89 miliard korun), je ve světle toho, co se v EU děje, spíše druhotný problém.
Evropská unie neřeší pouze otázku, jak zachránit euro, ale také perspektivu dalšího fungování, která by měla být zakotvena v podpisu nové smlouvy o fiskální stabilitě. Všichni si uvědomují, že nestačí pouze vytvořit rezervní fond prostředků, který by se používal k záchraně země, která by se dostala do potíží. Takové řešení by bylo velmi krátkodobé a neefektivní, ve své podstatě by to znamenalo vytvoření „černé díry“, do které by jedním směrem proudily finanční zdroje, které by následně využívaly země, jež by se dostaly do problémů. Systém by trval pouze do doby, kdy už by nikdo nebyl schopen do něj dávat peníze a celá eurozóna by se zhroutila.
Z tohoto důvodu je nutné vytvořit takové mechanismy, které zaručí, že se státy eurozóny budou chovat odpovědně a poskytnutá finanční pomoc bude efektivně využita. Ovšem implementace tzv. dluhové brzdy, opatření vedoucí k harmonizaci daňových systémů a regulace finančních služeb, povedou k větší integraci států s jednotnou měnou, jinými slovy "dvourychlostní" Evropa začne nabývat konkrétních rozměrů. Je zřejmé, že tento stav nemůže přispívat Evropské unii jako takové, ať již z ekonomického, tak i z politické pohledu. Nově připravovaná smlouva tedy musí dávat prostor i zemím stojícím mimo jednotnou měnu. Jde o to zaručit ekonomickou rovnováhu v rámci EU jako takové, zamezit situaci, kdy by pozice pro země stojící mimo fiskální smlouvu byla nevýhodná. Zároveň implementace jednotlivých opatření by měla posílit jejich přípravu pro přijetí eura (pokud se pro něj rozhodnou).
Kritickým bodem celého procesu zůstává zejména závaznost jednotlivých opatření pro státy mimo euro a způsob jejich vymáhání. Na tyto země bude vyvíjen tlak, aby jejich rozpočty byly pod drobnohledem Euroskupiny. Na druhé straně se však nečlenské státy budou zcela objektivně domáhat toho, aby měly možnost být členy této Euroskupiny a ovlivňovat procesy, jejichž pravidly se budou muset řídit. Jen stěží v této chvíli obstojí argumenty, že záchranný balík, do kterého dají peníze, se na ně bude vztahovat až v době přijetí eura.
Jak se ukazuje, tak nově připravovaná smlouva, zcela logicky, obsahuje ustanovení, která přenášejí národní pravomoce, zejména v rozpočtových věcech, na evropskou úroveň. Státy budou muset určitým způsobem hlasovat v Evropské radě a dojde také k posílení pozice Evropského soudního dvoru.Tomuto kroku se však nelze divit, neboť dosavadní fungování jednotné měny nedávalo spolehlivé mechanismy k tomu, aby se její účastníci chovali disciplinovaně.
Česká vláda by se na tomto procesu měla aktivně podílet, a to i s ohledem, že s přijetím eura se v blízké době nepočítá. Naši politici by měli mít na paměti, že česká proexportně zaměřená ekonomika je pevně svázána s EU. Naším zájmem by měla být celková stabilita v regionu.
Místo domáhání se referenda, resp. přenesením odpovědnosti na občany, kteří, v nejvyšší úctě, nemohou tomu, o čem se v EU jedná, zcela rozumět, by vláda měla zaujmout zcela racionální postoj. Pokud označení „vláda rozpočtové odpovědnosti“ není pouze politická proklamace, co brání našim politikům k přistoupení k těmto pravidlům? Navrhovaná kritéria budou zcela objektivní a při jejich nedodržení budou následovat konkrétní sankce. Jednotlivé státy se již nebudou moci na nic vymlouvat a teprve teď se ukáže jak "dobří" jsou jejich ministři financí. Nikdo nám přece nebude diktovat za co máme peníze utrácet, ale bude se dívat na to, zda skutečně utratíme pouze to, co jsme si schopni vydělat.
Pochybnosti rovněž vyvolává samotné referendum. Pomineme-li jeho technickou náročnost, nedovedu si představit na co naše vláda bude občanů ptát. Pokud bude otázka sugestivně formulovaná v duchu ztráty národní suverenity, pak bude výsledek zcela jasný.
Závěrem lze říci jen jedno, vláda má před sebou výzvu, která ukáže, jak je silná a jaký signál je schopna do EU vyslat.
