Je Paroubkův politický projekt skutečně bez šance? Pomohou mu odpadlíci jako Jaroslav Škárka a jemu podobní? Co se děje na politické scéně České republiky?
Odchod Jiřího Paroubka z ČSSD a následné budování nového politického uskupení Národní socialisté – Levice 21. století (LEV 21) byl zprvu hodnocen jako krok, který nebude mít významný vliv na politickou mapu ČR a nikterak neoslabí dominantní pozici ČSSD na levé straně politického spektra. Postupem času však v rétorice politologů začínají převládat opatrnější hodnocení tohoto kroku. Jiří Paroubek je po Miloši Zemanovi, druhým sociálně demokratickým předsedou, který se pokouší, po roztržce se stranou, kterou úspěšně vedl, o vlastní politický projekt, jež mu umožní naplnit své ambice. Je to ze strany Jiřího Paroubka promyšlený krok a jsou jeho šance reálné?
Odpověď má širší souvislosti. Poslední volby ukázaly, že se postupně začíná měnit politická mapa ČR. Dochází k odklonu od modelu dvou silných stran, který vznikal od voleb v roce 1996 a naplnil se uzavřením opoziční smlouvy v roce 1998. I přes vítězství v posledních volbách neměla ČSSD takový potenciál, aby sestavila vládu a ODS, které se sice vládu sestavit podařilo, již nedisponuje takovou silou, jak tomu bylo v dobách Václava Klause a nebo Mirka Topolánka a v koalici už není silným lídrem. Sociální demokracie sice zůstává nejsilnější opoziční stranou s vysokými preferencemi, ovšem tento trend je spíše odrazem neochoty českých voličů smířit se s vládními rozpočtovými škrty, než atraktivitou sociálně demokratického programu a schopností ČSSD přilákat voliče.
Průzkumy ukazují, že na popularitě opět získávají lidovci a zelení, obě strany mají šanci se vrátit opět do sněmovny. Věci veřejné jakožto strana, která zatím přinesla více rozpaků, pro mnohé voliče i zklamání, se sice pohybuje pod hranicí volitelnosti, ale stále ještě má potenciál se vrátit do hry. Suverenita, stejně jako „Zemanovci“ budou chtít ještě do politického dění promluvit.
Co nahrává Jiřímu Paroubkovi prosadit se s novým politickým subjektem? Je to především začínající odklon voličů od velkých stran a hledání alternativy u menších politických subjektů. Další výhodou je, že se strana formuje téměř dva a půl roku před parlamentními volbami (pokud budou v řádném termínu) a má tak dostatečný prostor pro svoji profilaci. Zároveň se již může představit voličům v krajských volbách a otestovat si svůj potenciál. Neméně podstatnou (ne)výhodou je samotná osobnost Jiřího Paroubka, i když právě kvůli němu ČSSD (ne)uspěla v posledních parlamentních volbách. Na rozdíl od současných sociálně demokratických vůdců je Jiří Paroubek schopen zvolit témata, která mezi voliči budou nepochybně rezonovat, stejně tak umí tato témata srozumitelně svým voličům doručit.
Handicapem Jiřího Paroubka jsou především jeho populistické sliby, kterými se mnohdy až zoufale snažil získat politické body. „Nábor“ odpadlíků z různých politický stran, jako je například pan Škárka, by se nemusel v dlouhodobém horizontu ukázat jako šťastné řešení a mohl by vést k vnitřní nestabilitě strany. Dalším „diskvalifikujícím“ faktorem je nepochybně velmi dominantní osobnost Jiřího Paroubka, což může vytvořit dojem, že jde o stranu „jednoho muže“. Takováto podoba politické strany by nemusela být pro voliče atraktivní.
I přes všechna pro a proti bude velmi zajímavé sledovat, jak se nový subjekt bude pohybovat v českých politických vodách. S ohledem na současnou, mnohdy až nepřehlednou situaci, není Jiří Paroubek úplně bez šance.
