V letošním roce si připomínáme řadu kulatých výročí. K těm bohužel smutným nepochybně patří smrt prvního poválečného ministra zahraničí Jana Masaryka, od které uplynulo 70 let.
O jeho smrti toho bylo napsáno mnoho, ovšem i nadále přetrvávají otazníky, zda šlo o vraždu nebo sebevraždu. Jan Masaryk byl bezpochyby velmi rozporuplnou osobností. Byl synem prvního československého prezidenta a velké morální autority té doby, což pro něj představovalo určité trauma, neboť byl s otcem srovnáván a okolí od něj mělo stejně velká očekávání. Vyhověl přání svého otce a stál po boku prezidenta Beneše, zejména v londýnském exilu, aby splatil pomoc, kterou Beneš poskytl T. G. Masarykovi v průběhu 1. světové války. Jeho pomoc však byla pouze symbolická. Jako ministr zahraničí exilové vlády měl na formování naší zahraniční politiky omezený vliv. Vše bylo plně v režii E. Beneše, který svoji koncepci zaměřil na partnerství se SSSR. Masaryk nebyl z jeho orientace směrem k Východu nikterak nadšen. Prezident ho ani nevzal v roce 1943 do Moskvy, kde byla podepsána smlouva mezi Československem a SSSR. Navzdory skrytému nesouhlasu, podporoval Jan Masaryk Benešovy kroky na mezinárodních fórech. Díky této podpoře se také stává ministrem zahraničí v košické vládě v dubnu 1945.
Jan Masaryk však nedokázal odhadnout, kam až může zajít v prosazování zahraničně politické orientace směrem k Sovětskému svazu. Své západní kolegy sice ujišťoval o tom, že to dělá pouze na oko, ale vnitřně je proti tomu. Západní svět byl z jeho počínání na rozpacích, zejména když podpořil sovětského velvyslance na půdě OSN, který označil politiku USA jako imperialistickou. Nelze se tedy divit, že ze Spojených států, ale i z Francie a Velké Británie, se ozývaly hlasy volající po jeho výměně na postu ministra zahraničí. Sám prezident Beneš si uvědomoval tyto slabé stránky svého ministra, a to i navzdory tomu, že to byl právě on, kdo zahájil zahraničně politické směřování naší země k sovětskému Rusku. Důkazem toho je jednání o odmítnutí Marshallova plánu v roce 1947, kdy spolu s Janem Masarykem posílá do Moskvy i Prokopa Drtinu se slovy, že od Jana v tomto ohledu nemůže očekávat žádnou statečnost. V této době už naplno dochází k oslabování vazeb mezi prezidentem a jeho ministrem zahraničí, které vrcholí v průběhu února 1948. Jan Masaryk se jednak nechal zlákat nabídkou sociálních demokratů, kteří ho chtěli podpořit v případné prezidentské volbě, kdy měl nahradit nemocného Beneše. Pro Masaryka to byla velmi zajímavá nabídka, byl v té době velmi populární, dokázal oslnit svým šarmem a své projevy pronášel spatra. Beneš byl v tomto ohledu Masarykovým protikladem, jeho vystupování bylo suché bez emocí a působil dojmem úředníka, zatímco Masaryk měl k úřadování odpor a ministerstvo za něj fakticky v době války vedl Hubert Ripka a po válce Vlado Clementis.
Masaryk v Únoru demisi nepodal, neprojevil solidaritu se svými demokratickými kolegy, a to i přesto, že jeho křeslo bylo na úkor národních socialistů. Předpokládal, že se mu podaří díky své oblibě dosáhnout na prezidentský úřad. Následný vývoj událostí ho však musel utvrdit v tom, že země směřuje zcela jiným směre. Do poslední chvíle ale stál na svých poválečných pozicích a podporoval zahraniční politiku směrem na Východ. 4. března, několik dní před svojí smrtí, ještě hájil před důstojníky Československé armády nutnost spojenectví se Sovětským svazem, i když zjevně musel vidět důsledky této politiky.
Gottwald ho v rekonstruované vládě nutně potřeboval, aby zajistil její legitimitu. Na druhé straně se ale musel obávat jeho popularity, zejména po odjezdu prezidenta Beneše do Sezimova Ústí, se Jan Masaryk stal jediným demokratickým politikem, který byl ve vysoké ústavní funkci. V tomto ohledu měl mnoho důvodů se ho zbavit.
Jan Masaryk si ale díky svým postojům v průběhu Února vysloužil velkou kritiku od svých přátel doma i v zahraničí. Případná emigrace by pro něj znamenala politickou, ale možná i osobní izolaci. Politici, kterým se podařilo emigrovat, by ho mezi sebe pravděpodobně nepřijali, neboť je svým jednáním v Únoru zradil. Západní politici by mu připomněli jeho otevřenou podporu sovětské zahraniční politice. Postupně si musel uvědomovat, že zůstal osamocen, a když viděl, co se děje s řadou jeho přátel, byla pro něj sebevražda pravděpodobně jediným východiskem.
