17. listopad je posledním významným výročím, které si v tomto roce připomínáme. Mohlo by se zdát, že 25 let je dostatečná doba, abychom při interpretaci tehdejších událostí měli dostatečný odstup a hodnotili je v širším historickém kontextu. V české společnosti je však vnímání 17. listopadu stále ovlivněno osobním prožitkem a (ne)naplněnými ambicemi, jak jeho hlavních aktérů, tak i obyčejných lidí. Řada z nich se ve svých hodnotících soudech stále nechává unášet více emocemi, než racionálním vnímáním skutečné reality. Podívejme se na tyto události a na to, co po nich následovalo, z trochu jiného úhlu.
Koncem 80-tých let minulého století neexistovala v tehdejším Československu silná opozice, jak tomu bylo například v Polsku. Jednotlivá uskupení byla rozdrobená a represe, které je zasáhly koncem 70-tých let, je vytlačily na úplný „okraj společnosti" bez reálné možnosti být opozičním partnerem tehdejšímu režimu. Paradoxně se tak opozice vůči oficiálnímu režimu formovala uvnitř KSČ a dalších oficiálních a státem tolerovaných organizací a politických stran. Tato situace pak ovlivnila události a samotný polistopadový vývoj. Spojení „neoficiální" opozice s ostatními společenskými opozičními proudy vyústilo v jednotný politický postoj, který razantně odmítl tehdejší režim. Listopad zastihl nepřipravené nejenom představitele tehdejšího režimu, ale i opoziční síly. Události nabraly velmi rychlou dynamiku a po několika týdnech nastalo mocenské vakuum. Režim nebyl schopen nabídnout alternativu, kterou by přijala většina společnosti a jeho vrcholní představitelé vyklidili pozice až překvapivě rychle. Jiří Dienstbier to velmi trefně vystihl, když na jejich adresu poznamenal „utekli od toho jak malí kluci". Komunistický režim se sice zhroutil velmi rychle, ale o to složitější bylo dohodnout se, jakým směrem se společnost vydá. Směřování dalšího vývoje se stalo ústředním tématem, ke kterému jsme se vraceli celá devadesátá léta, a nejsem si jist, zda jsme ho dodnes naplnili, ale to je už jiná kapitola. V devadesátých letech tady byly dva respektive tři politicko-názorové proudy, které jsou spojeny se třemi osobnostmi, Václavem Klausem, Václavem Havlem a Milošem Zemanem.
Krátce po Listopadu se postupně ukazovalo, že reformní komunisté v čele s Alexandrem Dubčekem, nejsou tím atraktivním, co by ve společnosti rezonovalo. Této situace využil Václav Klaus a nabídl svoji cestu kapitalismu bez přívlastků, ekonomiku a politiku volné soutěže. Svůj politický program opřel o kupónovou privatizaci - logika byla jednoduchá - všichni dostanou zdarma majetek a mohou podnikat, každý může být bohatý a úspěšný. Vize, kterou představil, byla jednoduchá a srozumitelná, společnost na ni slyšela. Byla to alternativa, která nás měla vrátit do západního světa. V. Klausovi se ale podařilo udělat významný krok, bez kterého by svůj plán nemohl realizovat. Přetransformoval Občanské fórum, které bylo páteří tehdejšího politického systému, do standardní politické strany. Měl tak k dispozici politickou stranu se silným regionálním zázemím. To mu umožnilo být hybnou silou nejenom na parlamentní úrovni, ale především v regionech. Oproti jiným stranám, které se v té době teprve utvářely nebo se "zotavovaly" ze čtyřicetiletého „živoření“ v Národní frontě, to byla klíčová výhoda, ze které ODS těží dodnes. Obava o zhoršení sociální situace, kterou logicky každá ekonomická transformace přináší, velmi ovlivnila tento proces. Místo kapitalismu volné soutěže vznikla forma společnosti, která se tvářila jako kapitalistická, ale fungovala stále socialisticky. Neřešení základních transformačních kroků přivedlo V. Klause do slepé uličky a znamenalo jeho pád v roce 1997.
Protiváhou V. Klausovi byl v té době především V. Havel, který svůj politický program opíral o vize společnosti vycházející z mnohdy abstraktních mravních imperativů, kterým ale lidé úplně nerozuměli. „Nepolitická politika“ nenalezla ve společnosti zásadní odezvu. V. Havel se tak stal pouhým arbitrem v dobách politické krize ve druhé polovině 90-tých let a uznání se mu dostávalo zejména v zahraničí.
Třetím významným aktérem devadesátých let se stala sociální demokracie, která pod vedením M. Zemana představila levicovou alternativu v zemi, ve které byla po čtyřicetiletém vládnutí komunistů levice zdiskreditována. M. Zemanovi se podařilo na sociálně demokratické platformě spojit většinu levicových subjektů v zemi a postavit se V. Klausovi. „Půjdeme vládě po krku…“, znělo z úst M. Zemana. Pomocí tohoto sloganu získal voliče. Program M. Zemana se sice tvářil levicově, ale v oblasti ekonomické transformace byl o něco odvážnější, než V. Klaus. Paradoxně to byla sociální demokracie, která více otevřela dveře zahraničnímu kapitálu a transformace české ekonomiky tak doznala jasný směr. Vstup zahraničního kapitálu byl sice významným přínosem pro transformující se ekonomiku, ale restrukturalizace se neobešla bez sociálních dopadů, které sociálně demokratické vlády musely kompenzovat zvýšenými výdaji v sociální oblasti. Rozsáhlé sociální výdaje, provázené dalšími výdaji na ozdravení bankovního sektoru, přinesly velké deficity státního rozpočtu, se kterými se potýkáme dodnes.
25 let po Listopadu byl vývoj naší společnosti pod taktovkou politických stran. Poslední parlamentní volby ukázaly, že znovu stojíme pře otázkou, zda jít cestou politických stran nebo je alternovat společenskými hnutími. Stojíme tak trochu zase na začátku, jenom s tím rozdílem, že moc dnes neleží na ulici, ale je v rukou konkrétních aktérů.
