Začátek července – prázdniny. jeden z mých kamarádu dostal nápad, že bychom mohli konečně jít „zapařit“ na Stodolní. Dobrý nápad! Není co namítnout. Je přece začátek letních prázdnin a jít se někde bavit, to k tomu patří.
Stodolní ulice - pohled na Koxovnu a Sherlock´s Pubstodolni.cz Sedli jsme tedy na tramvaj a dojeli jsme přímo na zastávku „Stodolní“. Už dříve jsem se o této ulici informoval některými přáteli, ti mi poradili, že na Stodolní se to „rozjíždí“ až po půl jedenácté večer. Chtěli jsme se jít bavit, ne opít alkoholem, proto jsme tam přišli až ve třičtvrtě na dvanáct. „To už bude zábava v plném proudu.“ říkal jsem si. Když jsme tam tedy přišli, první, co nás zaujalo nebyl žádný klub ani dav bavících se lidí, ale žebrající bezdomovec s kšiltovkou v ruce, sedící na schodě vedle kavárny. Dělal jsem, jako že ho nevidím a pokračoval jsem dál. „Fůj, cítíš to?“ Celou ulicí se šířil zápach připáleného masa. Z dálky jde vidět dým, který se valí z pultu, na kterém je napsáno Istanbul Kebab. Prý tam mají dobré hamburgery. Dneska se jim to ale nějak nepovedlo. „No, to k tomu patří“, říkali jsme si a pokračovali jsme pomalou chůzí po ulici.
Tak jsme šli, a pořád jsme ale neviděli ty diskotéky. Nepřipadalo nám to, jako že by byla zábava v plném proudu. Všude potichu puštěná hudba, lidé sedí venku a pijí pivo, koktejly a tvrdý alkohol. Zeptali jsme se tedy nějakého pána, který vypadal, že je místní, kde je nějaká diskotéka. „To jste tady špatně. tady dneska nic není. Koukněte do Templu, možná tam bude nějaká zábava, ale v Boomerangu je klid. Vybrali jste si špatný den. Stodolní „jede“ hlavně v noci z pátku na sobotu a ze soboty na neděli.“ Takže, bary byly otevřené jen některé, nikde se nepařilo. Opravdu jsme si vybrali špatný večer. Naivně jsme si mysleli, že to bude přes prázdniny v provozu pořád. Rozhodli jsme se, že když už jsme na té ulici, že si sedneme do některého z barů.
Nedaleko od Saga Sushi baru, který byl zavřený, k nám přišel otrhaný mladík s prosbou: „Hoši, nemáte sklo? Prosím vás, já nutně potřebuju sklo, nebojte se, kuřivo mám svoje. Já potřebuju nutně sklo. Půjčíte mi sklo?“ Opatrně jsme mu naznačili, že marihuaně nikdo z nás neholduje. Mladík odešel zklamán. Takových nežádaných setkání bylo více. Dorazili jsme k Templu, tam byla tma. Nic nehráli. Tak jsme se tedy chtěli vydat na poslední úsek ulice. V tom nás zastavil seriozně vypadající člověk. Měl brýle, nažehlenou košili, v ruce klíče od luxusního auta. Zeptal se nás, jestli nemáme oheň. Protože jsme nekuřáci, obešli jsme tohoto pána se slovy „Oheň nemám!“ Tento člověk nás zastavil ještě jednou. Zrovna, když jsme šli zpátky. Tentokrát nám zabránil v chůzi se slovy: „Hoši, už vím že oheň nemáte. Nevíte, kdo by měl něco do skla?“ Už nám takovéto kecy docela lezly na nervy, a proto jsem odsekl: „Ne, to opravdu nevím!“
Už jsme chtěli někam zalézt. Venku na Stodolní to moc nevřelo, ale vřelo to ve mně. Kafé-Bar Koxovna, takový pěkný název. Tady si sedneme. Šel jsem se zeptat k baru: „Máte nějaké nealkoholické koktejly?“ Slečna mi odpověděla: „Za chvíli budeme zavírat.“ Nechápal jsem. Bar na Stodolní ulici, tam, kde se paří až do pěti ráno, bude zavírat už o půl jedné? Servírka z nás asi přeci jen chtěla dostat nějaké peníze, a tak řekla: „Ale koktejl vám klidně udělám.“
Jak jsme tak seděli před barem, zamířil k našemu stolu opilec, který žádal deset korun na pivo. To už jeden z nás nevydržel a začal se šíleně smát. Přestali jsme si ho všímat, a proto opilec pochopil, že z nás asi nic nedostane. „No, to jsou ti, kteří se neumí bavit bez alkoholu.“
Byli jsme na odchodu. Na zastávce jsme ale zjistili, že takhle pozdě v noci jezdí jen dva spoje. Oba jen jednou za hodinu. Jak je to možné?! Jak se ti lidé dostanou ze zábavy domů? Tady měl člověk na vybranou: Buď si vzal předražený taxík, kde už jenom nasednutí do auta stálo 50 korun, nebo si počkal hodinu na tramvaj, která právě ujela.
Po tomhle zážitku, nevím, nevím, kdy mě někdo dostane na Stodolní. Myslel jsem si, že se tam lidé baví, a ne že je to místo, kam chodí ožralci, žebráci, alkoholici, feťáci a bezdomovci. Jestli mě tam někdy někdo dostane, tak snad jen v pátek, nebo v sobotu. Nikdy ne přes týden.
