V Plzni byli uváděny nové české filmy, vzdával se hold významným českým filmařským osobnostem a měli jsme možnost nakouknout i do kvalitní německé tvorby. Velkou zajímavostí jsou i dokumentární filmy, jejichž prostřednictvím nám autoři odkrývají svá nitra.
Dokument dokáže být zajímavou osobní zpovědí a výpovědí. A to autorovým osobním přičiněním, nebo prostřednictvím vyobrazované osobnosti. Techniky a formy jsou rozdílné, ale společné mají touhu něco sdělit. Říci svůj postoj a názor a přispět svým jedinečným způsobem do složité mozaiky stavu a podoby společnosti. Jsou to originální a unikátní osobní otevření jedinců a všechny stojí za pozornost. Rád bych zmínil čtyři tato krátkometrážní díla.
Hráč bez limitů od otce a syna Moulisových je zajímavým portrétem člověka, který našel svou cestu v jedinečném překonávání svých vlastních lidských limitů. Jan Kopka našel své místo v nevšední formě cyklistických závodů na extrémních místech a za extrémních podmínek. To vše se promítá do jeho osobního života, jeho nekonvečního způsobu a důležitosti při hledání osobního pocitu svobody, uvolnění a respektování lidského života. Je to inspirace pro ty, kteří odmítají běžný způsob života a zároveň nechtějí rezignovat na život, ale aktivně si splňovat své touhy a sny. Život dokáže být zvláštní a jedinečný. Musím ocenit i působivé ilustrační záběry ze severského Laponska, které zvyšují autentičnost výpovědi.
Hromosvody od Mariky Pecháčkové jsou osobitou zpovědí autorky a její jedné životní etapy. Tíživost okamžiků a ambice pro vznešenost jisté chvíle, dodávají dílu zajímavou poetickou podobu. Tím její osobní výpověď dostává na mnohem větším významu. Strach, život a smrt se prolínají v pozoruhodné osobní výpovědi a proměňují se v zajímavé dílo silného obsahu. Originální poezie života.
Nikdo se neptal od Jana Svatoše je vedena snahou o upozornění na životní nespravedlnost. Je o nelehké poválečné době, o době příkoří, osobní nenávisti, pomstychtivosti a národnostní zášti a pokrytectví. Divoký odsud zdánlivého nepřítele se stal traumatickou životní zkušeností pro mnoho osob. Příkoří, smrt, beznaděj. Historie, válečná hrůza, ale i osobní hysterická krutost jednotlivců, jako nelichotivý obrázek české historie. Snímek je mementem i zdviženým prstem, který varuje a apeluje na zachování lidskosti. Osobně si myslím, že se nikdy neponaučíme a dál se budeme jako hovada chovat.
Poslední “V“ Václava Havla od Jana Rendla je holdem a ódou této osobnosti. Příznivci Havla ho budou velebit, kritici zatracovat. Zajímavým doplněním Havlových slov, vzniklo pozoruhodné básnické dílo. Zajímavý pokus o vykreslení jeho duše a jejího odchodu do posmrtného života. Je to výpověď o velkém obdivu k jedné významné postavě naší historie.
S osobní zpovědí můžeme nesouhlasit, můžeme o ní polemizovat, či ji můžeme obdivovat. Ale vždy je to jedna z jedinečných skládanek našich životů a naší společnosti. A proto bude mít vždy své nezastupitelné místo ve filmové tvorbě. Ať je více takových pokusů.
Howgh....... tomtomtoma pro fesitval Finále.
