Finále Plzeň: diskuse a koncerty jsou kořením festivalu

Ne každý chce pouze sledovat filmy a dokumenty. A v Plzni se nabízí zajímavé možnosti. Někdo si vystačí se svým lovením a focením se svou hvězdou a hrdinou. A Finále nabízí i zajímavý doprovodný program, který je laskavý a otevřený, jako festival samotný.

Když návštěvník filmového festivalu hledá rozptýlení a chvilku odpočinku od sledování filmových výtvorů, nabízí se zajímavá zpestření v podobě doprovodných akcí. Jsou tu autorská čtení a autogramiáda. Je zde seminář pro začínající recenzenty a filmové kritiky. Je zde street market a příjemné posezení v parku. A především jsou zde moderované diskuse a hudební koncerty.

Moderované diskuse jsou kořením festivalu. V příjemně uvolněné atmosféře lze nakouknout do složitostí i krás práce filmařů, lze poodhalit jejich styl práce a důvody, které je v jejich počínání pohánějí. Obecenstvo je sice tradičně ostýchavé a otázky se nalézají jen řídce a nesměle. A tak všechno záleží především na umění moderátora, na kterém závisí směrování debaty. To on hledá vhodná slova, vhodná témata, vhodné otázky, které střídavě klade všem zúčastněným. Naštěstí se najdou i velmi schopní účastníci diskuse, a pak tempo plyne samospádem a reagováním diskutérů na pronesená slova svých kolegů. Tak jako u diskuse: Jak se točí.....politika? Moderátor Jan Burian měl k dispozici ostřílené duo Filip Remunda a Vít Klusák. Ty doplnila slovenská režisérka Zuzana Piussi a německý producent Andreas Luesink. Diskuse probíhala v uvolněné atmosféře o složité práci, jakou je zaznamenávání politiky na kameru. Celková atmosféra v salonku byla trochu negativní vůči politickým představitelům. Pochopitelně. Ale nebylo to žádné vulgární odmítání politiků, či nadávání na ně. Šlo o jisté naléhání a výzvy o nutnosti vzniku společenských a politických filmových děl, jako varování pro veřejnost, jako apelování na lidskou slušnost, jako zobrazování skutečných stavů společnosti.

Politik, ukrytý v sále, se snažil udělat sám sebe neviditelným. Krčil se v koutku, tvářil se stejně rozhořčeně, jako ta naštvanější část publika na politickou situaci. Klopil zrak a ztrácel se v židli. Snad se i židlí chtěl stát. Politik, i když snad slušný, bral na svá bedra plnou odpovědnost své nepopulární profese. A styděl se. Za to, že je součástí něčeho, co by rád změnil. Jak podnětné jsou tyto diskuse!

Dalším zpestřením festivalu jsou koncerty. V Andělovi se tak mimo jiné konal koncert Pilsen Ragga. Vůně reggae zaplnila celý prostor hudebního klubu. Dokonce i neharmonická těla se vlnila v rytmech harmonické hudby. Těla se pohupovala, zpěv střídal potlesk a obdivný pískot. Uvolněná atmosféra byla cítit všude. I na toalety se většinou chodilo ve trojici, ve složitém propletenci jedinečnosti okamžiku.

Nejvíce nadšení zažíval jeden filozof, který hledal odpočinek od běžnosti. Filozof, s výhledem na rastafariánské pokrývky hlavy, se rychle dostával do transu síly podmanivosti tónů. Po chvíli se snesl ze svého hřadu a létal a plachtil prostorem, kormidloval pravou nohou a rukou kynul na zpěvákův pozdrav. Filozof stal se jinou bytostí a nechtěl se vrátit zpět na své místo na hřadu. Chtěl se stát notou, chtěl být slovem, toužil být vteřinou uvolnění. Až dlouho po konci, když sál osaměl a potemněl prázdnotou, se vrátil na své místo a povzdychl si nad opětovně nabytou obyčejnost všednosti.

U Anděla jsem Anděla nepotkal. Snad je to dobře. Místo Anděla roztáhl svá křídla rytmus reggae a obejmul všechny, kdo o to stál. Jen filozof, jako jediný, obejmul Anděla na náměstí, aby se mu svěřil se svojí tichou prosbou a modlitbou.

Festivalové nadšení velebme: buďme šťastni za Finále!

Howgh...... tomtomtoma pro festival Finále.