Česká filmová tvorba je stále schopná zajímavých a kvalitních počinů. Ve stínu se skrývá odpad, město a smrt. A rozhodně si to nezaslouží. Festival nabírá na síle.
Festival se už rozjel naplno, v celém svém půvabu a síle. Jarní počasí svým jemným slunečním paprskem hřeje při posezení před Měšťanskou Besedou. Zvědaví chodci nakukují přes sklo na život uvnitř. Nabídka dne byla pestrá: nové české filmy i dokumenty, německé zastavení, tvorba pánů Klusáka a Remundy, či noční venkovní promítání jedné z posledních laskavých českých komedíí Konec starých časů.
Na netradičně pojatém rautu jsem potkal několik zajímavých osob k uměleckého prostředí. A vyslechl jsem tam rozhovor, přesněji řečeno, sofistikovanou a věšnivou debatu tří jazykových filozofů. Kolem mne létaly výrazy objektivní skutečnost, anachrony a spousta dalších. Útočili s vytrvalostí a pevně stáli za svými postoji. Po dvou hodinách mého odpočinku u filmu, pokračovala zanícená debata ve stejném duchu, jen mezi odborné a složité výrazy vkládali dvě lidská slova: ty vole! S přibývajícím časem častěji a častěji a já více a více rozumněl. I když ne zcela pochopil.
Tento den měl pro mě dva vrcholy. Jeden očekávaný a druhý nečekaný, ale o to více překvapivější. Má touha po uměleckém počinu byla nasycena. Je příjemné vědět, že i v současné době se dá natočit kvalitní české dílo.
Film Ve stínu Davida Ondříčka dokázal, proč se stal tak úspěšným při udílení českých filmových cen. Je to divácky vděčný film, precizní ve svém provedení. Dobová atmosféra i výprava je na té nejvyšší úrovni, kamera dává vytříbený styl obrazu, Ivan Trojan v hlavní roli ukazuje svůj vysoký herecký kredit, nechybí napětí a ambice s vypořádáním se s temnou národní minulostí. Příběh se nese ve své temné atmosféře těžkosti doby, aby ukázala své morální vítěze i poražené. Aby ukázal vítěze doby, podrobené a oběti, které měli posílit a semknout společnost za společný cíl a vypořádat se s možným nepřítelem. Film je svým zpracováním vznešený, idealistický v hrdinném odporu proti nespravedlnosti a sentimentální ve svém závěrečném poselství. Ale stále jde o velmi kvalitní kriminální drama se stopou filmu noir, psychologického dramatu a politického thrilleru. Z dalších rolí stojí za zmínku Sebastian Koch v roli německého policisty Zenkeho, Soňa Norisová v roli Jitky Haklové, či Jiří Štěpnička v roli Pánka. A musím zmínit i moderátora večera Jakuba Žáčka, který si ve filmu zahrál doktora v márnici. Tohle je kvalitní film ve svém celkovém zpracování!
A byla zde i umělecká perlička. Jan Hřebejk uvedl svůj film Odpad město smrt. Samozřejmě se může spekulovat o tom, kdo tomuto sympatickému projektu pomohl ve svém vynikajícím provedení. Jestli dílu vtiskl výraznější tvář scénář mého oblíbeného německého režiséra Rainera Wernera Fasbindera, či divadelní adaptace Dušana Davida Pařízka, nebo herci divadla Komedie, kteří tyto role měli prožité už tolikrát. Ale nic z toho nemění na faktu, že jde o velmi významný umělecký počin. Kulisa paláce Lucerna byla zvolena velmi vhodně a dokonale zapadá do atmosféry filmu. Monology a dialogy vynikají svou inteligentní přesností. Slova létají, nebo jen tak proplouvají. Trefují se, i míjejí svůj cíl. Buší, zurčí, navazují na sebe se samozřejmou lehkostí, bzučí, štěkají, bodají, stékají, jsou ozvěnou nevyřčených slov i skutečností lidského společenství. Jejich síla odhaluje lidská nitra, psychiku jednotlivců, zakořeněný strach, tápání, bezvýchodnost, prodejnost, úplatnost, životní i společenskou vykořeněnost. Márná je snaha o hledání štěstí, vlastní identity, normálnosti. Při neznalosti cesty, či směru, se do bahna marnosti, zkaženosti a dekadence zapadá hlouběji a hlouběji. Musím vyjmenovat herce: Gabriela Míčová v roli nešťastné prostitutky Romi, Martin Finger v roli bohatého Žida, Stanislav Majer v roli pasáka Franze, Martin Pechát v roli transvestity Mülera, Dana Poláková v roli paní Mülerové, upoutané na invalidní vozík. A Jiří Černý v roli Židova poskoka Oskara, pro mě nejlepší herecký výkon ve filmu. Slova, marné hledání, dekadence, strach. Strach z okolí, ze skutečností, z představ, ze sebe samotného. A má touha byla nasycena.
Na závěr se skupina filozofů shodla, že by tomu Andělovi někdo už konečně měl říci pravdu. Snad pod vlivem atmosféry, snad pod vlivem svých postojů, snad pod vlivem hojného pojídání škvarků. Navzájem se hecovali, hledali odvahu, ale, v konfrontaci s Andělovým bezelstným výrazem ve tváři, ztráceli svou kuráž. A Anděl, nic netušíc, bude mít stále svůj přátelský úsměv ve tváři a bude stále pokračovat ve své bohulibé práci. Tak kdo řekne Andělovi pravdu?
Howgh..... tomtomtoma pro festival Finále.
