Spořilovská noční můra

Halloweenský večer 31. října jsem letos nestrávil na večírku v bizarní masce, ale místy děsivé atmosféry jsem si i přesto užil až dost. V rámci projektu Praha pro lidi jsem totiž zamířil v „kostýmu“ zástupce samosprávy do budovy gymnázia na pražském Spořilově, abych s tamními občany a zástupci občanských sdružení prodiskutoval vskutku hrůzostrašné téma: dopravní situaci na Spořilově.

I když zpočátku byla kooperace ze strany účastníků prakticky nulová a zdálo se, že si přišli jen zanadávat a omlátit nám o hlavu i to, že se jim nelíbí billboardy u silnic nebo nový jízdní řád MHD, nakonec jsem byl velmi rád, že se zapojili do konstruktivní diskuze a zazněla řada zajímavých nápadů a relevantních argumentů. Jenže o co jednodušší je pojmenovat problém, o to těžší je pak předstoupit před lidi, když dobře víte, že řešení jejich problému se jen tak nedočkají. A můžete jim zatím slíbit jen to, že je vyslechnete a s aktuálním stavem seznámíte radní.

Ano, existují dílčí kroky, kterými můžeme spořilovským rezidentům žití v jejich domovech usnadnit či alespoň trochu zpříjemnit. Ať už naším cílem bude eliminace hluku, spodin nebo dopravy pomocí pevného či lehkého tubusu přes Spořilovskou, vystavění retardérů uvnitř obydlené části, výstavba rampy u nájezdu na ulici 5. května nebo nutnou opravu přilehlého mostu. Bohužel ale ani tamní občanská sdružení nemají v tomto ohledu jednotné postoje – co chce jeden, odmítá druhý. A lze se jim vůbec divit? Všichni přeci velmi dobře vědí, že ani tyto poměrně rychlé a finančně dostupné stavební úkony nezabrání tomu, aby Spořilovem denně neprojíždělo přes 120 tisíc aut. Tedy objem, na který tato městská část není ani zdaleka koncipována.

Enormní dopravní zatížení města se ale netýká jen Spořilova. Aut od revoluce přibylo neuvěřitelné množství a není v našich silách, aby to na životě ve městě nebylo znát. Tím ale nechci nijak obhajovat laxnost samosprávy, která se měla Spořilovem zabývat už dávno. Nějaké kroky jsme učinili, ale dokud budou tamní obyvatelé denně konfrontováni s tisícovkami projíždějících aut, všechny byť jen minimální úspěchy nám hodí na hlavu. Tím pádem ani já dnes nemůžu slíbit nic víc než jen to, že Spořilov bude jednou z našich rozpočtových priorit pro rok 2013.

Závěrem si jen dovolím konstatovat, že jsem velice rád, že se obyvatelé Spořilova (včetně tamních zastupitelů, kteří - ač sami mohou mít máslo na hlavě – si přišli na můj účet udělat slušné promo) na veřejné setkání dostavili. A stejně tak jsem vděčný, že mě sice zpočátku „grilovali“, ale nakonec svolili k rozumné diskuzi.

Obdobná setkání nejsou nijak příjemná, to mi věřte. Ale zjišťuji, že i když mě stojí spoustu sil, jsou nespornou součástí mé práce. Nesnáším na komunální politice přestřihávání pásek, kladení věnců či focení s drobotinou. Ztrácí se tím jen čas a skutek utekl. Čím dřív si to já i moji kolegové na radnici přiznáme, tím dřív se snad věci v Praze dají do pohybu a veřejné diskuze s občany pak sice budou ožehavé, ale už snad budou postrádat publikum připravené sníst diskutující za živa.