Teskný zpěv Kolibříka

V neděli jsem v Otázkách Václava Moravce vyslechl vystoupení Pavla Béma, mého oponenta, a přiznám se, že jsem po celou dobu nevycházel z údivu. Když zazněla věta „pan Hudeček je neuvěřitelný lhář“, skousl jsem to a nereagoval prostě proto, aby se po jistě chutném nedělním obědě divákům nepřitížilo tím, že budou sledovat záplavu prázdných invektiv.

Včera jsem si pak na blogu Pavla Béma přečetl jeho (nedělní) „Omluvu Jindřichu Šídlovi“, která samozřejmě není omluvou v pravém slova smyslu, pouze dalším atakem proti mně.

Začetl jsem se hlouběji do autorových současných i starších výtvorů a namísto politika a exprimátora na mě skrze jeho řádky hleděl spíš zatrpklý grafoman, který si kdysi stavěl drahé pomníky z veřejných zdrojů a pyšnil se titulem nejoblíbenějšího politika. Z kdysi populárního starosty, mocného primátora je teď jen malý nervózní a vzteklý pán.

Uvažoval jsem, jak se budu bránit, jak každou jednotlivou invektivu vyvrátím, ale přes noc mi hlava vychladla a chci se s tématem "Bém" už definitivně a navždy rozloučit. Pro tento účel existuje pár starých dobrých přísloví, kterými stojí za to se řídit.

Potrefená husa nejvíc kejhá

Právě svým kejháním, křikem a bezdůvodnou kritikou Pavel Bém mě i ostatní přesvědčil, že problémy, které musíme nyní řešit, opravdu zavinil především on.

Do těch na zemi se nekope

Politika je nevyzpytatelná, ale leckdo se může domnívat, že Pavel Bém už je politickou mrtvolou. Jediné, co bych si ještě ze zbytků úcty, které k němu chovám, opravdu nepřál, aby se stal politickou zombie.

Takže tímto se s ním loučím. Věřte mi ale, že šrámy na městě a jeho rozpočtu, které nám zanechal, mi ho budou připomínat ještě velmi dlouho.