Již mnohaleté (od poloviny 20. století) diskuze o jistém nebezpečí vývoje umělé inteligence, která předčí lidstvo, se málokdy stočí k faktu, že ani lidský mozek se jaksi nerodí dokonalý. Naopak se vyvíjí a vylepšuje (do určitého věku). Toto se děje zcela automaticky, neboť nové poznání nám dělá dobře. Máme zakódovaný příjemný pocit z nových poznatků a svým způsobem je vyžadujeme. V útlém věku je náš mozek přímo jako houba. Vypadá to, že jedinou možnou cestou při vývoji dokonalé umělé inteligence je vytvoření a vložení stejného prvku „odměny za poznání“.
Tento příjemný pocit z nového poznání – doslova otevření obzorů – zažívá každý z nás například při čtení zajímavé knížky, sledování přednášky či odborného pořadu. Jsou to ty chvíle, kdy zavíráme knížku a uvažujeme o právě vynořených asociacích: „Na co nového jsme to vlastně přišli? Jak to můžeme použít v praxi?“ Jedná se o poměrně silný prožitek, který však v dnešní době velmi agresivních lákadel v podobě internetu, počítačových her, všudypřítomné reklamy a televizních pořadů není jednoduché objevit a pocítit.
Převedeno na studenty a jejich motivaci ke studiu – proč, když jsme ve věku, kdy za sebou nemáme žádné roky práce, si nového poznání neumíme vážit tak, jako o pár let později, když už jsme zaimplementovaní v pracovním procesu? Jsme pak totiž schopni bez remcání navštěvovat i špatné přednášky a jsme také rádi za každou novou informaci. Rozdíly mezi studenty s vynucenou pauzou (zdraví, rodinná situace atd.) mezi střední a vysokou školou zná velmi dobře každý univerzitní pedagog. Možná je to právě proto, že onen příjemný pocit z poznání má student ještě pořád nepřerušený ode dne svého narození. Tedy vzhledem k tomu, že dosud nebyl vytržen z tohoto procesu, nezná pocit „být bez nového poznání“.
Nevím, jak to však řešit. Dokud jsem studoval, samozřejmě jsem to takto také nevnímal. Ne tak nyní. Povinná pauza mezi střední a vysokou školou je absolutní nesmysl. Školné sice pomůže motivaci, ale ne v tomto duchu. Celoživotní vzdělávání je vhodnou cestou, dánský systém flexicurity však u nás ještě dlouho nepůjde zavést. Takže ta motivace asi opravdu zbývá jen na nás pedagozích. Ale co když ji už ztrácíme i my?
P.S. O dalších možných faktorech až jindy.
P.P.S. Kolik je plat placeného diskutéra, pánové?
