Při jedné z diskuzí s mými anglickými přáteli jsem zaslechl následující poznámku (uvádím volný překlad): „Ty musíš jít volit, neboť tvoji předkové umírali za to, aby jsi volit mohl.“ Ačkoliv mi to v tu chvíli připadlo zcela logické a dobré vysvětlení potřeby dostavení se k volbám, pravá hloubka této myšlenky mi dochází postupně, jaksi naléhavěji.
http://i.idnes.cz/09/111/gal/JB2edb07_slozenka.jpg
Odpovědnost vůči předkům je naší obecnou povinností, na které stojí naše civilizace. Zřekneme-li se jí, je to jako bychom se nepoučili z chyb, které společnost dříve udělala, včetně např. válek. O tom, že dějiny někam opravdu směřují, bylo popsáno již mnoho papíru (z politologů např. Fukuyama).
Tato odpovědnost se v podstatě dědí. Tedy lze ji vztáhnout nejen na naše předky, ale také na naše potomky. Stejně jako máme odpovědnost pokračovat v díle započatém např. našimi prarodiči a rodiči, měl by náš zájem také směřovat k předání naší činnosti směrem k našim potomkům. Na toto není potřeba žádná víra v boha, jedná se o přirozený cyklus života na Zemi.
Jak však tuto odpovědnost uplatnit v dnešní moderní a „zrychlené“ společnosti? Vůči předkům je třeba deklarovat odpovědnost alespoň držením dobrého jména své rodiny (rodičů, prarodičů). Nejspíše žádný rodič by nebyl hrdý na svého syna kriminálníka či korupčníka. Nejspíše ani samotný kriminálník a korupčník.
Odpovědnost vůči potomkům je však také zřejmá. Předává se věno, předává se statek, podnik, továrna. Je obtížně představitelné, že by třeba na svatbu přišly dvě rodiny a jedna řekla té druhé: „Naše dcera od nás dostává věno -121 000 Kč“. Je zajímavé, že je u nás stále dost lidí, kterým toto nevadí. Za chvíli nám všem přijde složenka a zbývá si tedy položit poslední otázku: "Kdo z nás to má?"
