Diskuze o kvalitě výuky ve školách se vždy stočí na problematiku nízkého platového ohodnocení kantorů. Tento velmi závažný problém však není zdaleka jediným a podle mého názoru je "až" druhým nejpodstatnějším. Na prvním místě totiž osobně vidím také chybu v samotném výběru studentů – na učitelské obory.
Přijímací zkoušky na učitelské obory (z vlastní zkušenosti z Přírodovědeckých fakult na UP v Olomouci a UK v Praze) vyzkouší potenciálního uchazeče z jeho odborných znalostí pomocí testu. Automaticky se předpokládá, že během studia se člověk naučí schopnosti – být dobrý pedagog. V souladu s Boloňskou deklarací dokonce nejlépe už za tři roky (tento problém je však značně širší – více na samostatnou diskuzi). To je ovšem základní omyl. Pedagogické a didaktické přednášky, cvičení a praxe mohou naučit spoustu dovedností. V žádném případě však nezmění stydlivého, neprůbojného a bojácného studenta v motivujícího, dynamiku hlasu střídajícího učitele, který v jednoduché rovnici, kdy obvykle 1/3 studentů předmět nenávidí, 1/3 miluje a 1/3 je něco mezi, dokáže právě 2/3 třídy zaujmout a přesvědčit studenty o krásách jeho předmětu.
Proč nejsou přijímací zkoušky na učitelské obory zaměřeny na verbální komunikaci a motivační schopnosti, namísto odborných znalostí a vědomostí, které naopak univerzita naučit dovede? Troufnu si tvrdit, že odborná úroveň pedagoga nemusí být tak velká jako jeho učitelské vlohy, z velké části vrozené. Ročně projdou mými předměty přes dvě stovky studentů prvního a druhého ročníku, z čehož učitelské obory představují zhruba třetinu – 70 studentů. Ačkoliv bych očekával od studentů učitelských oborů menší znalosti a větší schopnost verbální komunikace, tento trend není absolutně zřejmý.
Nesnižuji důležitost platového ohodnocení pedagogů. Avšak vzhledem k obtížně řešitelnému a dlouhodobě neuspokojivému (ne)řešení finanční problematiky, navrhuji zaměřit pozornost také tímto směrem – je to zadarmo a možná ještě s lepšími výsledky!
