Individualismus ve vědě i sportu ustupuje manažerské mašinerii

Rozsah vědy v historii lidstva umožňoval ještě do 19. století situaci, kdy vědec byl zároveň filozofem, matematikem, geodetem, astronomem atd. Nejen staří Řekové (Aristoteles, Platón, Thalés, Pythagoras, Erathostenes a mnoho dalších), ale také novodobí myslitelé (Leibnitz, Riemann, Lagrange, Euler, Laplace atd.) zastávali více činností a byli předními světovými odborníky v různých vědeckých disciplínách.

http://www.stenudd.com/myth/greek/images/pythagoras.jpg

Stále zrychlující se běh dějin však tento vědecký individualismus přetvořil v potřebu koncentrace na jednu jedinou činnost. I tak však mohli tito myslitelé ještě obsáhnout poměrně velkou část lidského vědění. V posledních několika dekádách však už ani toto není možné. Je třeba tvořit týmy, ve kterých dochází k přísné specializaci. Velmi omezený čas jednoho jedince již nestačí pro dané cíle a je potřeba činnosti patřičně delegovat. Na váze tedy získávají nejen analytické schopnosti vědce, ale také manažerské schopnosti jeho kolegů a jejich schopnost pro výzkum získat peníze.

Ve vrcholovém sportu lze pozorovat něco podobného. V dobách sportovního amatérismu lidé provozovali sport jako zájmovou činnost 1x odpoledne ve svém volném čase (lze-li to takto nazvat). Na případných zápasech, turnajích a soutěžích vítězil vždy ten, který mohl obětovat více svého času. Stejně jako u vědecké činnosti se postupovalo směrem, který vedl k profesionalizaci sportovní činnosti – sportovec už dnes nedělá vůbec nic jiného, pouze provozuje danou či příbuznou tréninkovou činnost.

Dále však také většina sportů, ve které je dostatečná míra světové konkurence, překonala hranici, která je dána maximem času jednotlivce. Okolo vítězného týmu, páru či jednotlivce se zároveň raduje z případných úspěchů celý podpůrný tým, který má na starosti vše okolo. A bez zaplacení tohoto týmu štědrým sponzorem v podstatě téměř není možné dosáhnout světové úrovně. Jistě, některé sporty jsou dotčené více, některé méně, nicméně v obecné rovině tímto směrem směřují všechny. A jsou také pořád naštěstí výjimky.

Stejné prvky bychom našli i ve spoustě dalších oborů lidské činnosti. Také např. v show-byznysu je situace podobná. Lidský individualismus se ztrácí pod nánosem techniky a manažerské mašinerie. O kvalitě a úspěchu dnes už téměř nerozhodují sportovci, interpreti či vědci (viz např. snaha o rušení AV ČR), ale naopak sponzoři a donátoři. Ale s tím asi nic neuděláme, že?