Práva rodičů by měla být nedotkutelná. Ovšem s jednou výjimkou - nikdy nesmí kolidovat s právy dítěte.
A mě to prostě nedá. Na Novinkách včera vyšel dlouhý článek o tom, jak v motolské nemocnici zlé arogantní sestry a doktoři nedovolili matce jednoročního dítěte, které potřebovalo akutní zákrok, aby byla přítomna jeho uspání před operací. Matka si to nenechala líbit a čtvrt hodiny se dohadovala s personálem, protože si byla vědoma svých práv a na přítomnosti na sále trvala. Lékaři na ni dokonce zavolali právníka a policii. Ani usedavý nářek dítěte lékaře neobměkčil a matce ho doslova vyrvali z náručí, málem jak někde na perónu v Osvětimi. Matka nakonec vydírání podlehla, ale rozhodla se svůj příběh medializovat a společně s nějakým občanským uskupením, které jí ochotně nabídlo pomoc, se chystá nemocnici žalovat.
Už samotný článek byl podán tak, aby měl méně důvtipný čtenář jasno, na čí straně je pravda a v celém dlouhém textu dal prostor prakticky jenom matce. Ale možná i kdyby se snažil být novinářsky nestranný, bylo by to jedno - diskuse pod ním by podle mě byla stejná. Asi devadesát procent čtenářů je na nejvyšší míru rozhořčených nad lékařskou zvůlí a požaduje exemplární tresty pro všechny zúčastněné zdravotníky. Ostatní matky popisují, jaké to musí být pro jednoleté dítě, které je zvyklé na maminku trauma, když jí ho odeberou a podají mu anestezi bez její přítomnosti. Pro dítě je to prý emocionální inferno, které se ve vyšším věku celkem zaručeně projeví psychickými problémy - úzkostí a depresemi.
Ééé...Takže si to shrneme. Matka přiváží jednoletého kojence (nebo prostě miminko) ve večerních hodinách na urgentní příjem, protože vyžaduje akutní zákrok. Nepsali tam jaký, ale naprostá většina akutních zákroků se provádí, pokud nastane nějaký náhlý a vážný zdravotní problém. Jen velmi málo zdravotních problémů je bezbolestných - spíše naopak. Takže lze předpokládat, že dítě trpělo bolestmi. Mateřské souznění a společná krev jsou krásné pojmy, ale věřte že pro jednoleté dítě je aktuální ataka bolesti daleko výraznějším emočním faktorem, než permanentní citová kooperace s matkou. Řeknu to lidově : každá máma i táta vědí, že pokud mimino bolí bříško - třeba jenom zaražené prdíky - tak i kdyby ho drndalo v náručí deset maminek a babiček, prostě bude řvát tak dlouho, dokud nezrudne, neunaví se a nedojde mu dech, nebo dokud neudělá vytoužený dělobuch. V té chvíli je pro něj prostě prd zhruba stokrát důležitější, než maminka s chrastítkem.
Dále - jednalo se o narkózu. Tedy ne o to, že bez maminčiny ukolébavky a pusinek by nedokázalo usnout. Lékaři i sestry vědí co mají dělat a miminko uspí během pár minut. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale tato jednorázová záležitost v jednom roku věku fakt nemůže být spouštěcím impulsem k teenagerské schizofrenii. Vůbec nemluvím o tom, že v dané situaci, kdy se personálu matka patrně jevila jako psychicky labilní, existovalo reálné nebezpečí, že její emoční výlev bude gradovat a když bude někde na sále držet ručičku dítěti, které pomalu zavírá unavená očíčka, udělá se jí mdlo a flákne sebou s pěnou u úst na zem jak poleno, takže personál bude muset nechat miminko miminkem a věnovat se její resuscitaci. Jak mohli vědět, že jimnezačne na sále rozbíjet zařízení ? Nebo v lepším případě aspoň kecat do operačního postupu, protože "na internetu holky říkaly"... Jak mohli nabeton vědět, že třeba není pod vlivem drog ? Jak mohli vědět - pokud šlo o úraz - jestli ho třeba dítěti nezpůsobila ona ? Stejně jako v Kauflandu každému pokladní nakukuje jako potenicálnímu zloději do košíku, musí být i personál nemocnice připraven na všechny varianty - a v noci na urgentu už tuplem.
Pokud někdo jede v noci na pohotovost, obvykle se taky předtím nestihne vykoupat v lyzolu a vzít si sterilní prádlo. Věřte prosím, že zanesení nějaké infekce (copak jsme si neprožili dva roky, kdy stačilo málem se na někoho z metru podívat a on se nakazil ?) je úplně to poslední, co by si personál jakéhokoliv zdravotnického zařízení přál. Co jiného tedy ten personál měl proboha dělat, než požádat o součinnost někoho důraznějšího ? Fakt si někdo myslí, že každý doktor je kříženec primáře Sovy s Gándhím a když se chystá na akutní operaci, tak bude v daleko větší pohodě, pokud na něj předtím bude deset minut v kuse někdo hystericky hulákat ? Opravdu se všichni ti svatě rozhořčení čtenáři domnívají, že noční urgentní příjem v jakékoliv nemocnici je sesterský dýchánek v růžovém pokojíčku s vonící kávičkou a plyšovými králíčky ? Proboha, vždyť vedle mohl klidně čekat člověk zraněný při autonehodě - až si všichni výše zúčastnění korektně vyřeší právní problém s rodičovskými právy.
Je tady ale ještě jiná a přitom naprosto klíčová věc. Jak už jsem psal, dovoluji si neskromně předpokládat, že dítě trpělo bolestmi. A zatímco se jeho uvědomnělá matka, znající dobře svoje práva, dohadovala s personálem, muselo trpět dalších patnáct minut. OMG - deset vteřin před usnutím bez maminky by pro jeho emoční soustavu prý bylo brutálním zásahem, ale devět set vteřin zbytečně protrpěných v bolestech je v olrajtu. To dítě čekalo na zákrok, ne na právní analýzu. Ať se na mě prosím nikdo nezlobí - podle mě toto není ukázka zdravotnické zvůle, ale pouze sobectví oné nebohé matky. Svoje práva zná, ale na právo svého dítěte kašle. Ona prostě VÍ, co dítě akutně cítí, protože JE přece JEJÍ. V té chvíli to pro ni byl, když to přeženu, prostě jenom podmět z věty nějakého právního předpisu. Jako kdyby trvala na tom, aby si mohla pro svoje kamrádky tu operaci natočit mobilem na fejsbůk, ale že rajský plyn a kudla musí pět minut počkat - protože se jí právě aktualizuje gůgl...
Ať dělám co dělám, ať to beru zprava, zleva - klidně mě umínusujte - ale jestliže článek píše o tom, že pro matku se jednalo o stresovou situaci, tak já si zase myslím že stresová situace to byla hlavně pro lékaře a sestry. Abyste mi rozuměli - já tu maminku rozhodně neodsuzuji za noční hysterický výstup. Každý rodič miluje své dítě a udělal by pro něj první a poslední. Vůbec nevím, jestli šlo o nějaký úraz, nebo náhlou příhodu a vím moc dobře, že u malého mimina, které si ještě neumí říct, kde a co ho bolí, je rodič často úplně zoufalý. Nevím jak bych reagoval já. Třeba by mi taky ve finále ruply nervy a třeba bych byl na personál také hrubý. Ale druhý den bych se zašel omluvit a ne podat trestní oznámení. A už vůbec bych to nechtěl tahat do médií. Moje babička tomu poměrně pregnantně, ale přiléhavě říkala "pokadit se a pak se v tom ještě vyválet".
Prostě když mám všechny ty předchozí sáhodlouhé odstavce shrnout - obávám se, že výchova touto uvědomnělou a za svá práva bojující maminkou přinese onomu nebohému tvorečkovi ještě hodně dalších, nesrovnatelně větších psychických traumat, než bylo tohleto nemocniční...
