Vyletět z kůže a podívat se zvenku na to, co právě děláme by bylo fajn. Ale bacha, aby to nebylo něco, co nám u jiných vadí.
Bohužel jak známo - a jak se neustále čím dál více potvrzuje - lidé jsou nepoučitelní. Historické paralely jim nic neříkají, nebo spíše nechtějí slyšet, co jim říkají. Církev to zjistila už dávno (navíc nerada některé úseky historie moc rozebírá) a proto používá k výuce oveček takzvaná podobenství. Názorné příběhy ze života a doufá, že v nich lidi poznají sami sebe - nebo ty ostatní. Podle mě je to stejně s odpuštěním k prdu, protože pařez je pařez a žádné zalévání mu už nepomůže, ale protože mezi mými čtenáři žádní pařezové nejsou, tak se s vámi o jedno podělím.
To jsem takhle byl na jakési zahradní párty a stal se svědkem dialogu mezi maminkou a odhadem tak šestiletou dcerkou, chystající se právě zbaštit vyzývavě opečený špekáček :
Mamííí, hořticu !
Takhle se to říká ?
Mamí, podej mi hořticu !
Neslyším.
Prosím !
Celou větou.
Mamí, prosím, podej mi hořticu !
No vidíš, že to jde.
Mamí ! Tak podáš mi ji PROSÍM ???
Máš snad nožičky, ne ? Podej si ju sama.
Já vím, příhoda nic moc. Krátká a vlastně úplně obyčejná. Možná ji každý z nás párkrát prožil sám. A přitom je to fakt podobenství a je v něm strašně moc věcí. Marné naděje, stupňování požadavků, demonstrace síly... Někdy se tak chováme sami a vůbec si neuvědomujeme, že třeba nefér...
Hele, když už jste dočetli až sem, tak vám za odměnu řeknu ještě jedno podobenství - o jiné holčičce, která nedojedla talíř těstovin a jiné demokraticky založené mamince, jako minule :
Řikám ti, koukej to sníst !
Mě to nechutná...
To mě nezajímá. Sněz to.
Nechci !
Jo ? Tak já zase nechci jít sáňkovat.
Když mě to fakt nechutná.
To si musíš vybrat. Buďto to sníš a nebo můžeš zapomenout na sáňky.
Mě to ne-chut-ná !
Jídlo - nebo žádný sáňky.
Tak dobře, no. Žádný sáňky.
Cože ? Žádný sáňky ? Tak fajn - žádný sáňky. Ale upozorňuju tě, že ani zejtra, ani pozejtří. A to jídlo stejně sníš.
No a pak se divte diktátorům. Třeba jsou jenom zvyklí z domu.
