Evropa se směje nám, ne my Evropě

Na začátku zřejmě stál bohulibý nápad. Oslovíme některého z našich avantgardních umělců (předvybráni byli dva, proč ne více?) a nabídneme mu, zda by, netradičním způsobem, nepředstavil naší zemi a nás Evropě. Stalo se a vybrán byl David Černý. A aby nebyl nikdo nařčen z jakékoli xenofobie, či aby se žádný členský stát EU necítil ukřivděn, byla přivítána myšlenka, že náš pohled na Evropu bude vytvořen za účasti 27 (předpokládám, že také avantgardních) umělců reprezentujících všechny členy EU. Skvělé, všichni ocení, jakým integrujícím prvkem ta Česká republika bude!

Jenže pak už vše běželo hezkou českou cestou. Umělec (respektive v představě našich úředníků 27 umělců) pracoval, dílo se dokončilo a následně pak instalovalo. Bez toho, že by zadavatel dílo viděl, bez toho, že by zadavatel dílo odsouhlasil a bez toho, že by si zadavatel vůbec ověřil, zda daní umělci existují. A jsem přesvědčen, že nebýt toho, že instalované dílo vyvolalo značný poprask, který vyvrcholil pomalo diplomatickou roztržkou, nikdy bychom se nedozvěděli (pokud by to tvůrce ovšem nedal někdy k dobru), že dané dílo nebylo tvořeno 27 autory, ale jenom třemi českými performery, kteří si tímto způsobem chtěli otestovat, co Evropa snese a vyinkasovali za to slušnou částku.

A test se vydařil. On se totiž nemohl nevydařit, protože u normálního testu lze očekávat pouze dvojí výsledek. Buď ANO nebo NE. Ovšem toto byl zvláštní, mimořádný test, který odhalil mnohem více. Za prvé odhalil Evropu před performery, za druhé odhalil českou administrativu před Evropou a za třetí odhalil zadávání zakázek před českými občany. Na jednu akci více než dost. Pokud by toto bylo cílem celé akce, pak je to výsledek skvělý! Dá se pak říci, že za vydané peníze poměrně dost muziky. Jenže "za druhé" a "za třetí" jistě cílem zadávané zakázky nebylo. Nejen, že zástupci některých zemí sdělili, že podoba v jaké toto dílo přestavuje jejich vlast je pro ně nepřijatelné, ale navíc najednou čeští představitelé, a s nimi i celá Evropa, zjistili, že se nechali napálit. Prostě a jednoduše sedli na lep a uřízli si ostudu.

To však v Česku není nic zvláštního. Zdá se, že se obdobné věci stávají u nás již obvyklým folkolrem. Neboť co jiného než ostuda byla "podařená" mezinárodní soutěž zaštítěná světovou unií architektů na novou budovu Národní knihovny, která měla a má oficiálního a potvrzeného vítěze, když se posléze zjistilo, že vítězný návrh nerespektoval zadání soutěže a navíc zadavatel neměl ve své dispozici pozemky, na něž byla soutěž vypsána?  Pouze to, že bude třeba autorovi vítězného návrhu vyplatit odměnu za vítězství, daný návrh uložit k ledu a na celou akci rychle zapomenout. Co jiného znamenala snaha Prahy stát se pořadatelským městem olympijských her, když neměla žádnou jinou než morální podporu české vlády a bylo dopředu jasno, že bez silné vládní podpory a předem deklarovaného finančního zázemí nebude šance na úspěch? Pouze to, že byly vynaloženy nemalé prostředky na vypracování studií a marketingovou podporu kandidatury a potichu veškerou činnost směřující ke konání OH v Praze ukončit a zapomenout na ni. Zejména, když k tomu nyní máme dobrý argument v podobě globální ekonomické krize.  A to, že nemáme zavedent průhledný systém kontroly a monitorování řerpání prostředků z fondů EU je už jen fakt, který se zdá potvrzovat pravidlo. Bohužel. U vědomí těchto pár příkladů se případ plastiky Davida Černého a spol. dokumentující neexistenci kontroly (a to ať již finanční či etické) zdá být pouze malicherností. Ale on malicherností není, on pouze zcela jasně poukázal na nedostatky v systému přebujelé státní správy, které tady vyrostly za posledních 20 let. A to bez ohledu na to, zda je momentálně vedení administrativy modré, oranžové nebo duhové.