Zaplať pán bůh za české NE

…aneb jak česká politická malost posloužila dobré věci. Po dlouhé době se mi poštěstilo být zase hrdý na to, že jsem Čech. Česká republika odmítla k připojení k dohodě o rozpočtové unii EU. Sice uvedené důvody jsou trochu zavádějící a svědčí o neschopnosti politiků (evropských i našich) přiznat si pravdu, ale lepší něco než nic.

Při každé takovéto zprávě doufám, že se blízká na lepší časy a někdo z těch pánů nahoře začal používat hlavu nejen jako držák na klobouk, či zátku na krk a konečně začal uvažovat jako soudný člověk a přestal myslet politicky. Bohužel má naděje má většinou jepičí život, tak snad ani nedoufám, že by tomu teď bylo jinak a už po očku vyhlížím zprávu, že byl pan premiér Nečas pozván na trojstranné jednání se zástupci Německa a Francie (prezentováno jako událost vrcholného významu svědčící o důležitosti ČR) a následnou zprávu o tom, že se ČR nakonec připojí k navrhované dohodě výměnou za veledůležitou roli nehlasujícího účastníka summitů EU.

Než ale k tomuto vývoji dojde, pojďme se spolu chvíli kochat reálnými argumenty, proč by neměla být tato dohoda nikdy podepsána.

Na prvním místě se radujme z toho, že alespoň dvěma politickým reprezentacím došlo, že to že ani sankce ani sebelepší zákony neotočí ekonomický vývoj směrem vzhůru. Do zákonů či Ústav si politici mohou prohlasovat cokoliv. Dokonce si i mohou přijímat zákony o rozpočtu, kde budou příjmy takové, jaké potřebují – realita je, byla a bude jiná. Krize neskončí jen proto, že 25 zemí z EU řekne, že skončila, protože oni se na papíře zaváží, že za pár let už nebudou dělat další dluhy. Tak to prostě nefunguje a nikdy nefungovalo.

Historie nás dále přesvědčuje o tom, že žádná ekonomická krize nemá politické řešení, respektive – jediné politické řešení ekonomické krize je válka.  Ekonomická krize ze své definice požaduje ekonomické řešení. Proto je každá snaha politiků řešit současnou ekonomickou krizi velmi úsměvná. Maximum, co mohou i co by měli udělat, je najít v každé zemi skupinu expertů (konsensuálně), které pro tu každou zemi připraví řešení, které pak politici, díky svěřené moci, zrealizují.  Podstatnou podmínkou je i skutečnost, že toto řešení bude v každé zemi odlišné. Krize má v každé zemi jiné příčiny, jinak se projevuje a tedy i řešení bude pro každou zemi jiné. Jakákoliv snaha o unifikované řešení povede pouze k další (ještě hlubší) krizi.

Je nutné pro každý stát na světě udržet si svoji ekonomickou autonomii, popřípadě ji obnovit. Je potřeba budovat rovnocenné partnerské vztahy se svými spojenci a obchodními partnery. EU, jejímž jsme členem, by měla být naším politickým i ekonomickým partnerem, nikoliv novou nikým nevyžádanou vrchností. Snaha o fiskální unii vynucenou ekonomickými sankcemi a politickým nátlakem povede pouze ke zhroucení většiny národní ekonomik.

Je načase aby Česká republika zastavila čerpání dotací z EU, na kterých se stává čím dál tím více závislou, a začala stavět svoji ekonomiku na základě svých reálných možností a nikoliv nad nimi, jak je tomu nyní, a zároveň recipročně proti tomu omezila i příspěvky do EU tak, aby v rozumném horizontu došlo ke splacení 176 mld. Kč, které ČR dosud z pokladny EU vyčerpala. Je nutné, aby ekonomika naší zemně spočívala především na silném vnitřním trhu doplněným o proexportní politiku a aktivní obchodní bilanci. I když je naše země označována za exportní, jejíž ekonomika stojí a padá s exportem do EU, ve skutečnosti se čistý export ČR pohybuje mezi 3% až 4% HDP. Ekonomika každého státu stojí a padá především se silným vnitřním trhem. Pokud ho nahrazuje zahraničním obchodem (koncept, který uplatňuje EU) ztrácí svoji ekonomickou autonomii.

Cílem každé vlády rozpočtové odpovědnosti by totiž měla být především ekonomická autonomie státu. Navrhována dohoda o rozpočtové odpovědnosti uvnitř EU je krokem k její definitivní ztrátě a vzniku států závislých na dotacích a půjčkách z EU.

Je krásné mít možnost alespoň pár hodin věřit, že Česká republika zůstane i nadále samostatným státem.