Voličův průvodce po politické scéně - Jeho vlastní názor

Včera večer cestou z práce (po 12 hodinách intenzivní pracovní činnosti) jsem v autě pustil rádio (ČR2) a v něm byly vysílány volební spoty jednotlivých stran. Vzhledem k mé únavě jsem je téměř nevnímal a soustředil se spíše na to, abych dojel bezpečně domů za rodinou, přesto mi v hlavě utkvěla jedna myšlenka – koho já vlastně letos budu volit? Asi bych se měl konečně rozhodnout.  Večer jsem pak usínal s předsevzetím, že další den svůj čas věnuji pro tentokrát nejen svému zaměstnavateli ale trochu i našim politikům a jejich slibům.

Voličův průvodce po politické scéně -  Jeho vlastní názor

Ráno mne kupodivu mé předsevzetí neopustilo, naopak cesta pro změnu do práce mne utvrdila, díky poslechu ranní zpráv, o nutnosti se voleb účastnit a o intenzivní potřebě přesvědčit své široké okolí, že i jejich hlas se počítá. Své předsevzetí jsem tak rozšířil i o závazek, že o svém rozhodování sepíši traktát, který se pokusím zveřejnit.

Vzhledem, ke skutečnosti, že jsem profesí ekonom a analytik k tomu, usoudil jsem, že na prvopočátku bych se měl oprostit o osobních sympatií a antipatií a podrobit volební programy jednotlivých stran hluboké analýze ekonomických dopadů jejich slibů na státní rozpočet, státní dluh, kurz koruny, inflaci, nezaměstnanost atd. … a v neposlední řadě i na rozpočet mé rodiny. Po cca 15minutách práce jsem došel k poměrně snadnému zjištění – mám příliš rád svoji rodinu, jsem natolik loajální ke svému zaměstnavateli, že nebudu trávit 14 dní pouze tím, abych se probíral hromadou nepodstatných prohlášení, logických i ekonomických nesmyslů a nesplnitelných slibů na úkor času trávených se ženou a dětmi, na úkor své práce, svých koníčků a svého spánku. Zvolil jsem tedy opačnou cestu – sepsat témata, která mne skutečně zajímají a svůj názor na jejich řešení, a pak budu pouze porovnávat, který volební program nejvíce odpovídá mým názorům.

Téma první – přímé daně

Jsem člověk, který má rád fair play, a myslím si, že každý člověk by měl být odměňován podle jeho zásluh. Člověk pilný a pracovitý by měl dostat více než lenoch, člověk zručný více než nešika a člověk chytrý a vzdělaný by měl dostat více než hlupák. Odměňování podle zásluh je dle mého názoru jednou ze základních odlišností komunismu od tržního hospodářství. Schopní, nadaní a pracovití mají větší příjmy než neschopní lenoši. Nenašel jsem politickou stranu, která by si do programu dala otevřenou podporu neschopných lenochů na úkor pracovitých lidí, přesto je zde hned několik stran, které tuto podporu vyjadřují jinou, skrytou, formou – progresivní daní. Je přece velmi nespravedlivé, když schopný nadaný pracovitý člověk, jehož si jeho zaměstnavatel cenní třeba na 200 tis. Kč měsíčně, bude z každé vydělané koruny platit státu na daních více než lenoch, který se nesnaží, nebo člověk, který nic neumí. Všichni jsme měli stejnou šanci se něčemu naučit – řemeslu, odborné práci, umění atd. To, že někteří tuto šanci využili a jiní ne, nesmí být důvod pro to, aby jedni byli diskriminováni za své schopnosti a z nich plynoucí příjmy. Základním principem rovnosti je pro mne odměňování dle zásluh a povinnost odvést z každé vydělané korunu státu shodný díl. Strany používající argument typu sociální solidarity (přece lidé s větším příjmem mají odvádět více) bych rád odkázal na látku 3 třídy základní školy – procenta: 15% ze 100 tis. Kč bude vždy více než 15% z 20 tis. Kč. I systém rovné daně je tedy sociálně solidární a spravedlivý. Za nesolidární lze označit pouze systém, který by zafixoval absolutní částku bez ohledu na příjmy. Tento systém ale žádná strana nenavrhuje. Druhým velmi často a populisticky používaným nástrojem pro prosazení progresivní daně je vzbuzovaní dojmu, že je nemravné a nepoctivé, aby jeden člověk měl plat 100, 200 či 300 tis. Kč měsíčně nebo třeba rovný 1 milion Kč a proto je správné tomuto zamezit a jeho nemravně vysoký plat dát státu, tedy Vám milý voliči. Tento argument je v rovině toho nejsprostšího populismu a zavání čistým komunismem. Tito lidé většinou pracují v soukromých firmách a je tedy jenom na majitelích těchto firem, aby zvážili, zda se jim zaměstnanec za 1 mil. Kč měsíčně vyplatí a přinese očekávaný zisk, nebo nevyplatí a bude lepší mu snížit plat. Při vší úctě ke státu i k nám voličům – do toho nemáme co mluvit. Stejně tak i v případě státních firem (tolikrát zmiňované platy manažerů ČEZU). Pokud existují na trhu práce manažeři stejně kvalitní, kteří budou přinášet státním firmám stejné zisky – pak je nutné drahé manažery propustit a najmout ty levnější, pokud ale takový nejsou, pak je jejich plat oprávněný. V obou případech to ale není důvod pro prosazení progresivní daně.

Závěr: Progresivní daň je nespravedlivá, diskriminační a demotivující, zároveň nebyl žádnou stranou předložen objektivní (nepopulistický) důvod pro její zavedení – je nutné proto podpořit strany, které prosazují zachování rovné daně

Ke kapitole daní bych rád poznamenal jednu věc – pokud skutečně nemáme jinou možnost jak zlepšit státní rozpočet, je pro mne jediným akceptovatelným nástrojem zvýšení nepřímých daní a to zejména daně spotřební mimo PHM. Vždy by se mělo jednat ale o časově omezenou změnu.

Téma druhé – státní výdaje: zdravotnictví, důchody, sociální příspěvky, platby učitelů, doktorů a dalších zaměstnanců státní správy; státní dluh

  Jako otce dvou dětí (dvojčat), jako manžela ženy na mateřské dovolené, jako syna dvou důchodců mne velmi zajímá, jaké zdravotní péče se dostane mým dětem, jaká mým rodičům, kolik bude brát má žena jako příspěvek v rodičovství (prosím nezaměňovat s mateřskou), kolik budou mít rodiče důchod v dalších letech, zda budou finančně soběstační.  Stejně tak bych si velmi přál, aby ve škole, kam budou chodit moji synové, byly jen kvalitní (rozuměj i dobře zaplacení) učitelé, aby v nemocnici, kterou občas navštěvujeme s dětmi, pracovali jen kvalitní (rozuměj i dobře placení) doktoři a zdravotní sestry. Myslím, že shodná přání má cca 99% všech voličů v našem státě. Jsou si toho vědomy i všechny politické strany a tak slibují co modré (pardon – oranžové, červené, zelené, žluté….) z nebe. Zároveň jsou si (na rozdíl o dřívějších voleb) vědomy toho, že  na to prostě stát nemá. Ano přiznejme si, že oba pojišťovací systémy (sociální i zdravotní) jsou prodělečné a nefunkční, neboť nerespektují současný sociologický stav společnosti. Stejně tak i financování státní správy, vzdělávání a mnoha dalších oblastí je jaksi neúčinné a neefektivní. Strany jako jeden muž volají po nutnosti vše změnit, ale jejich jednota se omezuje pouze na toto. Forma změny je přesně tolik, kolik je politických stran. Nemám ambici rozumět všemu a rozhodně nejsem a ani nechci být arbitrem, který bude soudit návrh je nejlepší. Ale myslím, že by neškodilo zopakovat pár obecných pravd a principů.

Všechny strany se totiž vzácně shodují na třech vlastnostech těchto změn – nový systém vždy musí být účinný, efektivně hospodařit (zamezit korupci), a musíme na něj mít jako stát (nezvyšovat státní dluh). Bez ohledu na oblast (sociální, zdravotnictví, státní správa) vždy jsou tyto tři vlastnosti označovány za stěžejní.

Účinné jsou pouze systémy, které se opírají o jednoduché a snadno vykonavatelné postupy. Vždy platí zákon velkých čísel – vše musí fungovat na celku. Ať bude tedy systém jakýkoliv, vždy musí být vhodný pro většinu obyvatel, a zároveň mít efektivní nástroj, jak řešit extrémní a mimořádné případy. Není totiž možné, aby jeden tým lidí centrálně vytvořil všeobjímající systém. například pro zdravotnictví. Který bude perfektně fungovat vždy, všude a pro všechny zdravotní případy. Vždy se objeví případ, který v navrženém systému nebude fungovat (to je přirozený přírodní zákon) a bude vyžadovat individuální přístup.  Jakýkoliv systém aplikovaný do veřejných financí by měl mít tedy dvě části – systémovou, která automaticky pokryje majoritní část 95% a velmi pružnou a účinnou část pro extrémní případy.   Pro ilustraci si dovolím malý příklad. V současné době pracuje ve státní správě přes 100 tis. pracovníků (míněna pouze ministerstva a centrální úřady). Pokud by polovina těchto pracovníků byla přeškolena na jakési „street workery“ tj. pracovníky, kteří se individuálně budou věnovat problémům přidělené ulice, vesnici atd. pak by na jednoho takovéhoto pracovníka připadalo 200 občanů ČR. S těmito lidmi by řešil jejich nezaměstnanost, situace kdy by nefungoval systém sociálního a zdravotního pojištění, pomáhal by jim v komunikaci s úřady atd. Bylo by automaticky možné zrušit úřady práce (s výjimkou centrální evidence), úřadovny VZP a ČSSZ – opět s výjimkou centrální evidence a útvarů na výběr pojistného. Díky tomu, že by tento člověk měl na starosti jen 200 lidí, byl by dostatečně a flexibilně k dispozici, měl by zcela jistě individuální přístup k extrémním případů a měl by k dispozici všechny potřebné informace znal potřebné postupy při selhání systému. Je to pravděpodobně utopistická myšlenka, ale cílem bylo demonstrovat, že lze vytvořit nástroj pro řešení extrémních a individuálních případů a mít jednoduchý systém na řešení drtivé většiny.

Efektivně hospodárné jsou vždy systémy, které jsou decentralizované a tudíž s minimálním přerozdělováním statků. Čím více přerozdělujeme stát prostředky, tím se zvětšuje míra korupce. Role státu není nezbytně exekutivní. Stát musí primárně říct, co od daného systému očekává za službu, proto poskytování této služby stanovit jasná a neměnná pravidla a zejména musí umět kontrolovat dodržování těchto pravidel (kvalitu poskytovaných služeb) a efektivně trestat. Pak nastanou obecně tři možnosti:

1)      Poskytování takovéto služby je ekonomickou příležitostí pro subjekty podnikající v ČR a v tom případě lze službu plně zajistit pouze prostřednictvím soukromého sektoru; role státu bude pouze kontrolní (kontrola kvality a rozsahu) – jako příklad uveďme soukromé nemocnice, školy atd. Pokud podmíníme licenci pro provozování nemocnice poskytování zdravotní péče v plném rozsahu (a definujeme požadovaný standard) není zde jediný relevantní důvod proč nemít nemocnice jako soukromé subjekty. V případě, že poskytování služeb (s definovaným rozsahem a kvalitou) nebude ekonomicky výhodné, není možné tuto službu zajistit čistě prostřednictvím soukromého sektoru a je zapotřebí spoluúčast nebo plná účast státu.

2)      Spoluúčast státu při poskytování služby – formou dotace, grantu – opět je primárním poskytovatelem služby soukromý sektor, stát opět definuje kvalitu a rozsah služeb a vykonává kontrolní funkci. Navíc k tomuto přispívá na úhradu nákladů spojených s poskytováním služby a tedy i musí kontrolovat, zda jsou prostředky státu vynakládány efektivně.

3)      Službu nelze poskytnout prostřednictví soukromého sektoru – službu bude poskytovat pouze stát. Jedině v tomto případě je efektivní zřídit státní organizaci, která službu zajistí. Opět ale platí pravidlo o decentralizaci, která vždy snižuje míru korupce.

Na tomto místě bych rád zmínil jeden bod, který mne v předvolební kampani zaujal a je dle mého názoru ojedinělý (bohužel v negativním slova smyslu) a to záměr ČSSD zřídit nový útvar, který by centrálně prováděl výběrová řízení a zadával státní zakázky. Tento návrh jde zcela proti všem známým antikorupčním pravidlům. Krátkou úvahou – v případě že ČSSD vyhraje volby, prosadí tuto změnu a následně obsadí úřad, který nyní jako jediný bude přerozdělovat prostředky na veškeré státní zakázky, se dostaneme k veřejnému a deklarovanému prohlášení ČSSD, že hodlá jedním opatřením přesměrovat veškeré toky úplatků ze státních zakázek směrem k nim. Je totiž jednoznačné a předem dané, že pracovníci (zejména vedoucí pracovníci) tohoto úřadu budou okamžitě cílem všech lobbistů působících v ČR a bude to doslova hon na čarodějnice. Buď dotyčný pracovník úplatek přijme (což je i zjevný záměr ČSSD) a nebo jej nepřijme, a pak na něj bude použit protikorupční balíček a vytvořeny falešné důkazy a tento nepohodlný pracovník bude  odejit. Za dobu, co sleduji politiku, jsem nezaznamenal tak silně prokorupční návrh, jako je tento.

Financovatelné (musíme na to mít) jsou obecně systémy, které jsou účinné a efektivní a v maximální možné míře soběstačné. Pokud se podaří veškeré služby, u kterých to možné je a které nyní poskytuje stát, převést do soukromého sektoru, dojde k optimálnímu využití zdrojů. V tento okamžik bude buď státní rozpočet pozitivní nebo vyrovnaný (úspory vzniklé účinnými systémy a efektivním hospodařením jsou vyšší než současné saldo státního rozpočtu)  – pak není potřeba se omezit, naopak, bude možné začít zvyšovat příjmy pracovníků, kteří jsou dlouhodobě omezováni. Je ovšem dost možné, že ani zefektivnění státních systémů a státní správy nepovede k potřebným úsporám, pak je nutné se omezit. Omezení znamená řadu nepopulárních kroků, jejichž výčet může být dlouhý. Opět by měl platit rovný přístup, že každý by měl za účelem narovnání státních rozpočtů a splacení dluhů o shodný díl z každé vydělané koruny. Omezení typu zvýšíme tuhle daň, nebo těmto snížíme plat, považuji za nespravedlivé. V tomto státě žijeme všichni a všichni neseme svůj díl odpovědnosti za dluhy. V případě potřeby (a vždy teprve až po reformách veřejných financí) jsem pro zavedení mimořádné časově omezené daně, která sníží příjmy všem ekonomicky aktivním občanům. Argumenty typu – já dluhy nezpůsobil, já je platit nebudu – jsou mylné a nepravdivé. Všichni čerpáme zdravotní péči, všichni jezdíme po silnicích, všichni používáme zákony české republiky a odvoláváme se k soudům, ale hlavně všichni máme právo volit, a pokud máme zvoleny špatné zastupitele, kteří dělají špatné zákony, špatně řídí tento stát, jsou úplatní – je to naše vina a my za ní musíme zaplatit.

Závěr: Je nutné podpořit takovou stranu, která nejen že chce reformu veřejných financí, ale tuto reformu opírá o jednoduchá a účinná systémová opatření, která jsou decentralizovaná, maximálně využívající možností soukromého sektoru, která vytváří vymahatelná pravidla a efektivní kontrolní systémy. Pokud bude i pro provedení reformy veřejných financí nutné omezit výdaje, měli bychom nést toto omezení všichni rovným dílem.

Po projití těchto dvou oblastí jsem s čistým svědomým vyloučil strany KSČM a ČSSD jako strany nedůvěryhodné neboť jejich volební program odporuje základním všeobecně uznávaným ekonomický i protikorupčním principům a je z valné většiny opřen o populismus.

V tuto chvíli mohu prohlásit, že jsem pravicový nebo středopravicový volič – čeká mne  se rozhodnout mezi ODS, VV, TOP 09 a možná ještě KDU ČSL.

Téma třetí – posílení prvků přímé demokracie

 Tohle jablíčko je pro mne velmi kyselé, ale kousnu do něj a zkusím vysvětlit proč. Osobně bych velmi uvítal mít možnost spolurozhodovat o prezidentovi, radaru, starostovi, hejtmanovi, přijetí lisabonské smlouvy a podobně. Považuji se za člověka, který je schopen si některé věci přečíst, porovnat názory protistran a vybrat to, co skutečně považuje za lepší. Na druhou stranu se obávám, že mnoho lidí, kteří nejsou zvyklí věci analyzovat, zjišťovat si informace z nezávislých zdrojů, budou silně ovlivněni mediální kampaní. V přímé demokracii pak bude prosazen pak nikoliv nejlepší kandidát nebo nejlepší řešení, ale ten kdo bude mít nejmasivnější kampaň a podporu medií a je jen otázkou zda to bude placená kampaň nebo skutečně objektivní reportáž.  Tyto situace již v menším měřítku nastaly a nastávají – jeden za všechny je příklad Radka Johna, který si díky svému dlouholetému působení v TV Nova vybudoval image  ochránce potřebných, který stojí na straně  těch, kterým se děje křivda a odhaluje bezpráví a korupci. To, že se jedná o mediální obraz a ve skutečnosti nikdo neví, jaký je Radek John jako politik, protože zatím neznáme žádné jeho politické rozhodnutí. Může být dobrý politikem ale stejně tak i špatným, a jeho ohromná popularita je opřena pouze a jenom o jeho mediální obraz.

Závěr: Přímá demokracie je krásná myšlenka a chvályhodný záměr ale v reálném světě se velmi záhy změní v jiné zřízení - v mediokracii, kdy o podstatných otázkách ve správě státu budou rozhodovat ti, kdo ovládají media.

Vzhledem k uvedeným třem tématům jsem nakonec vybral jednu stranu, které svůj hlas dám. Já si svou povinnost splním, a to nejen volebním aktem, ale i tím, že jsem věnoval pár hodin svého času a prošel si bez emocí návrhy jednotlivých politických stran (těch pěti a více procetních) a porovnal se svými názory. Jedna věc je hlasovat, druhá – být si jist, že volím to nejlepší možné řešení. Jak jste na tom Vy? Dáte hlas tomu, kdo jen vypadá hezky či navrhuje populární opatření, nebo si uděláte vlastní názor?