Řecko, Irsko, … ? – doplň logickou řadu!

Také znáte tento typ úloh z testů IQ? Doplnit řadu čísel, či obrazců na základě logických vazeb. Mám pro Vás také jednu – doplňte následující stát EU v řadě Řecko, Irsko,…? Co myslíte, kdo je další?

Zajímavé však je, že tato logická řada – Řecko, Irsko, … má i svoji nelogičnost. Řecko bylo označenou za černou ovci Evropy. Projídalo svůj rozpočet, žilo si nad poměry a hlavně na dluh. Bylo a je ukázkou i odstrašujícím příkladem rozpočtové neodpovědnosti státu. Proti tomu Irsko bylo dáváno za vzor evropského ekonomického a integračního zázraku. Výstavní skříň EU. Jen se dívejte a žasněte, nad tím jak silné mohou být evropské dotace, co dělá odpovědná rozpočtová politika. A najednou je to jinak. Irsko je další zemí EU, která se ocitla na okraji finančního krachu.

Dva státy se zcela odlišnou ekonomikou, s rozdílnou fiskální politikou, s rozdílnou mentalitou i spotřebním chováním svých občanů dopadli nakonec zcela stejně. Ztratili svojí finanční stabilitu a jsou nuceni žádat o pomoc EU. Proč?

U Řecka to vypadalo, že příčina je zjevná. Rozpočtová nezodpovědnost, ale co vytknout Irsku? Vysoké investice do budoucnosti, systém investičních pobídek, nízké přímé daně? Nic z toho není považováno za ekonomický hřích. Případ Irska by nás tedy měl a musí přimět k tomu revidovat i příčiny u Řecka. Je skutečně jedinou příčinou řecké krize nezodpovědná rozpočtová politika?

Není. Je načase být sami k sobě upřímní – chyba je v systému společné evropské měny. Euro se stává efektivním a elegantním zabijákem národních ekonomik. Každý makroekonomický systém totiž stojí na dvou pilířích – na fiskální a monetární politice každého státu, které jsou a mohou být i musí být přizpůsobeny individuálním podmínkám každého sátu, každé národní ekonomiky. Pokud jeden pilíř narušíte nebo ochromíte je schopnost reagovat na měnící se podmínky ekonomické situace státu, tak se systém stává nestabilním. Vznikem jednotné měny se porušily základy makroekonomické stability každého státu, který vstoupil do eurozóny. Jeden pilíř přestal existovat a dochází nyní ke zcela přirozené reakci. Ekonomické systémy národních ekonomik se zhroutí jak domeček z karet.

To je skutečný důvod proč dva tak ekonomicky rozdílné státy dopadly úplně stejně. Absence možnosti přizpůsobit svoji monetární politiku svým individuálním podmínkám a potřebám, způsobila, že nemohou, co hůře nemají nejmenší možnost či šanci, svoji situaci řešit. Jediné čím se tedy Řecko a Irsko odlišují je spouštěcí mechanismus jejich krize, okamžik, kdy se krize, způsobená nezávislou monetární politikou uplatňovanou ECB, projevila. Okamžik, kdy národní ekonomika těchto státu již nedokázala vykrýt ztráty způsobené jednotnou monetární politikou eurozóny.

Je zde i druhá strana mince. Když jsou nestabilní systémy národních ekonomik států eurozóny z důvodu absence individuální monetární politiky, nutně musí být i nestabilní makroekonomický systém samotné eurozóny, neboť jemu chybí naopak druhý pilíř – jednotná fiskální politika. Ekonomika EU je tedy minimálně stejně nestabilní jako jednotlivé národní ekonomiky států eurozóny. Nestabilita EU je umocněna o to víc, že příjmy EU jsou pně závislé na fungujících národních ekonomikách.

V eurozóně tedy vedle sebe fungují souběžně dva nestabilní systémy – jak systém individuálních národních ekonomik, disponující pouze fiskální politikou, tak systém jednotného měnového systému – eurozóna – disponující pouze monetární politikou. Z definice musí jeden z těchto systémů padnout.

Této skutečnosti jsou si velmi dobře vědomi zástupci EU a obhájci silné ekonomické informace. Vznikem stabilizačního fondu ESFS dala EU jednoznačně najevo, že preferuje variantu zachování systému jednotné měny a raději obětuje národní ekonomiky, které přiměla k příspěvkům do tohoto fondu. Zadlužené státy, které bojují s nedostatkem finančních prostředků a přistupují ke škrtům, tak musí navíc odevzdat část svých zdrojů pro záchranu Eura, čímž se jejich ekonomická situace ještě více destabilizuje. Euro způsobilo destabilizaci a kolaps, nyní je nutné vytvořit efektivní systém pro stabilizaci a ochranu Eura, protože Euro „zajišťuje“ stabilitu. Kruh se uzavřel. Příčina se stala následkem. Kozel zahradníkem.

Co hůře, EU dále zcela vážně prosazuje navýšení svého rozpočtu o 6 až 10%. V situaci, kdy se snad všechny členské zemně EU vydávají cestou úspor a omezování výdajů, k čemuž je EU často vyzývá, jde sama EU směrem přesně opačným – proč? Opět mne napadá důvod – destabilizace národních ekonomik, které tak budou zatíženy většími odvody do rozpočtu EU.

V intencích tohoto záměru je pak přijetí pomoci ze stabilizačního fondu podmiňováno přizpůsobením a podřízením individuální fiskální politiky zadluženého státu striktním požadavkům EU. Například francouzská ministryně hospodářství Christine Lagardová již vzkázala Irsku, že pokud přijme pomoc od EU, bude se muset rozloučit se svoji nízkou daní z příjmů. Z nezávislého ekonomického subjektu se tak stane plně závislý ekonomický subjekt. Nikoliv na základě svobodného rozhodnutí občanů voličů, pouze na základě ekonomické agrese. V obchodním světě je pro tuto situaci vyhrazen termín nepřátelské převzetí – buď zbankrotuješ, nebo si vezmeš naše peníze a budeš poslouchat. To vše ve jménu stabilizace špatné ekonomické situace v Evropě, jejíž hlavním viníkem je právě Euro a EU.

Nedávno Ministři financí pěti největších zemí potvrdili, že dluhy eurozóny jsou v květnu ustaveným stabilizačním fondem EFSF chráněny až do roku 2013. Toto sdělení neznamená ale nic jiného než, že ekonomičtí odborníci EU očekávají v následujících třech letech další kolapsy národních ekonomik v hodnotě 750 mld. EUR. Francie a Německo – tito dva tahouni evropské integrace jsou ale také národními ekonomikami. Tedy i je čeká nutně selhání jejich národní ekonomiky ve prospěch „vyššího“ záměru jednotné evropské měny. Je jenom otázkou času, kdy k tomu dojde a v jakém stavu bude v ten okamžik onen stabilizační fond, neboť díru v rozpočtu u takto velkých zemí již tento fond nezalepí.  Pevně věřím, že v tento okamžik dojde k jediné správné věci. – ke zrušení Eura. Můžeme jen všichni doufat (byť nejsme členy eurozóny, tak na nás tyto události mají vliv), že nebude tou dobou již pozdě.

Zpět tedy k naší logické řadě. Už víte, který stát následuje? Je to kterýkoliv ze členů eurozóny – Portugalsko, Španělsko, Itálie, nebo třeba Franci či Německo. Je to jak systém časovaných náloží, kdy pouze není zřejmý časový harmonogram výbuchů, takže čekáme, kde to bouchne dříve. Skutečným, čistě logickým, pokračovatelem této řady je ale někdo jiný.

Moje odpověď zní – Řecko, Irsko, EU!