Pro oči malé Natálky

    Tento blog jsem zakládal s tím, že se budu vyjadřovat k politickým a ekonomickým tématům, přesto nyní udělám výjimku. V těchto dnech probíhá soud se žháři z Vítkova, přesto důvodem proč budu psát tento článek není proces samotný, jsou jím Natálčiny oči, její pohled, jak je zachycen na prvních fotkách, které byly zveřejněny po tragické noci 19. 4. 2009.

     V té době byl mým dvěma synům přesně jeden měsíc a nevinně spinkali ve svých postýlkách a byli úžasní. Při prvních zprávách z Vítkova se mé ženě udělalo špatně, neboť to, co jsme slyšeli, bylo pro nás neuvěřitelné, nepředstavitelné a zdrcující. Popravdě ani jeden z nás jsme nevěřili tomu, že to malá Natálka přežije. A představa, že by se něco podobného mohlo stát kdekoliv a třeba i našim dětem, byla neodbytná, všudypřítomná a děsivě krutá. Vždyť nyní musí všichni Romové cítit strašné bezpráví a křivdu. Otočí se to proti nám? Co jim brání vybrat si náhodný dům nějaké rodiny a hodit do něj další čtyři láhve. Oko za oko, zub za zub, láhev za láhev – tak praví písmo svaté.

     První noc jsme spali se staženými bezpečnostními roletami a oba kluci spali mezi námi v posteli. Pocit strachu, že by to také mohlo být naposledy a my můžeme o ně přijít, byl velmi intenzivní. Jednou provždy jsme se rozhodli, že druhý dětský pokoj, který má okna do ulice, změníme na pracovnu. Dny míjely a Natálka bojovala o svůj život silou, která nás ohromovala a naplňovala nadějí, že přeci jen alespoň nepatrný kousek štěstí na ni zbude. Každý den jsme na ni mysleli a zároveň jsme v každém pohybu našich kluků cítili úlevu. Zároveň se v duchu omlouvali všem těm, o kterých jsme si mysleli, že mohou vzít spravedlnost do vlastních rukou. Naše obavy byly zbytečné a zpětně se za ně i stydím. Všichni - Češi, Moravané i Romové -  věděli, že tohle je něco co by se nikdy nemělo a nesmí opakovat. Děkuji Vám za to.

     Zázrak se stal a Natálka přežila. Nevím, jestli to bylo díky Bohu, štěstí, doktorům či myšlenkám tisíců lidí, rodičů, kteří se cítili jako my, ale Natálka žije.

     Pak ale přišel další šok - první fotky Natálky. Čekali jsme, že to nebude příjemný pohled, ale bylo to zdrcující. Nikoliv pro rány a jizvy způsobené popáleninami a operacemi, ty se daly očekávat, ale pro Natálčin pohled. Ty oči byly a jsou plné zoufalství a úžasu nad tím, co se stalo. Je v nich výčitka - nejen vůči žhářům, ty Natálka nezná, ale vůči jejím rodičům. Proč? Protože jako každé dítě ví, že bolest znamená trest a ona byla přeci hodná, tak proč to tolik bolí? Je v nich zoufalství způsobené ztrátou důvěry k bezpečí domova a náruče svých rodičů, kteří byli u toho, když ona trpěla nepředstavitelnou bolestí. Bylo v nich utrpení, které jsem nikdy předtím neviděl. Nebyla v nich žádná zloba, jen tisíce zoufalých otázek, které křičely. Hluboko uvnitř sebe se modlím, aby podobný pohled neměli nikdy moji synové.

     Není totiž v možnostech člověka představit si zlomek té neskutečné a všespalující bolesti, která přišla odnikud a zcela a trvale jí změnila život. Co jsem si ale uměl představit, byl pocit bezmoci, který cítili její rodiče onu zoufalou noc. Uvnitř sebe jsem snad tisíckrát prožil pocit pomstychtivosti za tento ohavný a hrůzný čin.

     Nyní probíhá proces se čtyřmi muži, kteří jsou obviněni z tohoto činu. Uplynul rok, a i přesto mám v sobě tisíce pocitů a myšlenek. O vině a trestu, o tom, jak bych se cítil jako rodič, jako soudce. Lze vůbec odplatit to, co se stalo? Umíme jako společnost potrestat viníka? Našli jsme vůbec skutečného viníka? Kdo jsou ti čtyři muži, kteří byli schopni odsoudit k smrti upálením rodinu včetně malých dětí. Proboha, vždyť i někteří nacisté měli více lidskosti, než tito lidé, kteří byli připraveni upalovat zaživa. Jaký tedy má být trest?

     Nemohu se zbavit pocitu, že cokoliv bude málo. Je zde ale jedno velké ale ... máme skutečné jediné viníky?

     Nepochybuji o jejich účasti, neboť věřím tomu, že právě tito čtyři ten čin provedli. Ale stejně tak nepochybuji o tom, že před soudem stojí jen četař a jeho tři vojíni, kteří akci provedli, že soudíme jen čtyři pěšáky, zatímco generál, který vydal rozkaz, dál plánuje další akce a vychovává nové vojáky. Pojem extremismus získal novou tvář a nový rozměr. Stejně jako fašismus měl svého Hitlera a armádu plnou mladých mužů s vymytými mozky, tak i nyní extremismus disponuje svými muži bez schopnosti rozeznat Dobro a Zlo. Tím, že odsoudíme čtyři muže, extremismus nezmizí. Je potřeba této stvůře utnout hlavu.

     Tato hlava ale před soudem není. A tak se bojím toho, že tímto procesem odsuzujeme sami sebe k nečinnosti a falešnému pocitu bezpečí, který povede k opakování noci 19. 4. 2009. Jen místo bude jiné a jiná bude i čtveřice  mužů, která dostane povel. Zase se jedné rodině změní zcela život a zase budeme doufat v zázrak a v ohromnou sílu lidské vůle po životě. Jenže co když se zázrak nedostaví?

     Když se mé myšlenky dostaly k tomuto bodu, uvědomil jsem si, že přesně tohle nechci. Již nikdy nechci vidět v televizi či na internetu fotku dalšího nevinného dítěte, které ve svých dvou letech přežilo svoji smrt.

     Pátrání po vinících nesmí skončit tímto procesem ... Proč? Pro oči malé Natálky ... Stačí Vám to jako důvod? Mně ano.