Ono vlastně vůbec nejde o Klause

Václav Klaus jako prezident naposledy rozdělil národ. Zatímco jedna polovina národa tleská snaze senátorů postihnout Klause za nepříliš šťastnou amnestii s pocitem zadostiučinění, druhá se chytá za hlavu nad dalším nesmyslem, který vyprodukovali naši politici ve snaze urvat politické body a případné voličské hlasy. Při tom všem ale vůbec nejde o Václava Klause.

Skutečný útok je veden zcela jiným směrem. Je to útok na náš politický systém a roli prezidenta v něm. Je to až příliš zjevná snaha přistřihnout křidélka všem budoucím prezidentům, počínaje Milošem Zemanem. To, že si při tom může pár frustrovaných politiků vyrovnat účty i s Václavem Klausem, je jen bonus.

Je zřejmé, že důsledky rozhodnutí ÚS dopadnou nikoliv na Václava Klause, ale právě na Miloše Zemana jako budoucího prezidenta. Pokud bude verdikt soudu zprošťující, bude pozice prezidenta jako nezávislého politického subjektu posílena. Pokud bude ale znít rozsudek „ vinen“, bude muset Zeman respektovat zásadní omezení role prezidenta v tomto státu.

Miloš Zeman vyhrál volby především proto, že sliboval aktivní zasahování do politického dění uvnitř ČR. Předem deklaroval, že se bude pohybovat na hraně ústavnosti. Je zřejmé, že se toto nelíbí nejen současné vládě, ale zejména vládě budoucí, kterou čeká pod Zemanem téměř celé čtyřleté období. Budoucí vláda ČSSD má tedy největší zájem na slabém prezidentovi a to je hlavní důvod útoku na Václava Klause. Klausovi a Zemanovi, souputníkům česká politiky posledních dvaceti let, je souzeno táhnout káru společnými silami dál.

Teoreticky by nám na tom nemělo nic vadit, náš systém je postaven jako parlamentní demokracie a tedy role prezidenta by neměla být dominantní, přesto mi na tom vadí až příliš mnoho:

1)      ČSSD se prostě snaží obejít Ústavu. ČSSD se opakovaně snažila omezit pravomoci prezidenta. Kdy se jít to nepovedlo ústavodárnou cestou, neb nemá potřebnou většinu, rozhodla se využít skutečnosti, že posledních pár dní platila stará verze zákona, která umožňuje projednat žalobu na prezidenta pouze v Senátu a nechá tak o změně Ústavy rozhodnout Ústavní soud, protože nález Ústavního soudu je součástí ústavního pořádku ČR. Místo ústavní většiny v obou komorách Parlamentu, tak bude stačit prostá většina soudců.

2)      Je to svým způsobem výsměch přímé volbě prezidenta. Občané si sice mohou prezidenta zvolit, ale politická reprezentace nám nyní předvádí, že pokud lidmi zvolený prezident nebude poslušnou loutkou, může být zbaven úřadu.

3)      V obecné rovině je parlamentní demokracie postavená na poměrném systému nejhorším možným modelem demokracie, který si lze představit. Je nejméně efektivní v rozhodování a řízení, podléhá korupci a v drtivé většině případů postrádá jakoukoliv koncepci, neboť vládne koaliční kompromis. Jednou z rolí prezidenta v tomto systému je právě jistá protiváha proti kolačnímu kompromisu a právě tato role má být omezena.

Myslím, že velmi silně přichází doba, kdy bychom si jako občané měli položit skutečně otázku, zda nám současný model demokracie vyhovuje. Že skutečně považujeme za nejlepší, když o osudu našeho státu rozhoduje 200 poslanců nikoliv na základě svobodné vůle, ale koaličního kompromisu, který je domluven za zavřenými dveřmi?

To, co bude projednávat Ústavní soud, není totiž jen žaloba na Václava Klause, je to spor o tom, zda je náš systém třeba zakonzervovat a chránit, nebo zda je nutné ho změnit. Změnit neznamená jen mírně upravit, ale skutečně změnit. Posílit většinové prvky a roli jednotlivců a umožnit tak koncepční vládu. Je to i spor o tom, co je a má být pro demokracii více, svobodná vůle a názor jednotlivce, nebo vůle politických stran, které má být jednotlivec poslušen.

Nesouhlasím s udělenou amnestií a k mnohým krokům Václava Klause mám výhrady, ale vždy budu hájit právo zvoleného zástupce občanů, aby konal dle svého přesvědčení a vlastního úsudku.