O reformách, reformátorech a jiné zvířeně

„Je nová doba. Zkracování. Zkrátil jsem hřebci ocas a sobě knír.“ Říká pan doktor v Postřižinách paní sládkové. „ Zkrátit!“ velí paní sládková Pepinovi.  „To je krása, švagrová, všechno to pokrátíme!“ „Zkracuje se čas, taky vzdálenosti…všechno to vezmeme zkrátka!“ reaguje Pepin a začne odřezávat nohy stolu. Krásná c.k. idylka v jednom malém českém pivovaru je oslavou ženství, lásky pivu i vepřovému masu a ukázkou českého maloměšťáctví.

Teď se posuneme o 100 let dál. V módě není zkracování, ale reformování. Všechno zreformovat, to je heslo dnešní doby. Veřejné rozpočty, zdravotnictví, důchodový systém, veřejnou správu, soudnictví, školství, protikorupční opatření. Na co si jen vzpomenete. Všechno zreformujeme a bereme to zkrátka.

Nic proti reformám. Rád je přijmu, neboť jsou skutečně potřeba. Čas nelze zastavit, a to co stačilo před dvaceti lety, nyní již nestačí. Ale nějak se nemohu ubránit dojmu, že dnešní reformátoři se chovají jako strýc Pepin. Vezmou pilu a začnou řezat. Bez rozmyslu, všechno zkrátit! Pardon – Všechno zreformovat.

 Základním předpokladem každé reformy je poznání současného stavu, včetně identifikace příčin selhání. Pak teprve následují další kroky: kreativní část – vytváření variant řešení, analýza dopadů těchto variant, výběr nejvhodnější varianty, detailní rozpracování, ověření volby, realizace. Tomu všemu ještě předchází ustavení týmu, který reformu navrhne, a stanovení harmonogramu (alespoň k prvnímu milníku).

Naši reformátoři se chvályhodně vrhli na prosazování reforem, ale začali až částí vytváření řešení a to tou nejhorší formou – koncentrací pouze na jedno jediné předem vybrané řešení. Přeskočili jak část, kdy je potřeba poznat současný stav – do nejvyššího možného detailu, tak i část, kdy se dávají na stůl všechna možná řešení a postupně se odhalují slepé uličky a hledá se ta nejvhodnější cesta, která povede k naplnění cílů reformy.

Jak jinak je možné, že se bavíme o školném na VŠ a neřešíme celou reformu školství? Jak je možné, že už 3 roky řešíme pouze poplatky ve zdravotnictví, aniž bychom řešili celou reformu zdravotnictví? Jak je možné, že řešíme ekologickou zakázku na 100 mld. Kč, a nevěnujeme se koncepci ochrany životní prostředí v ČR? Jak je možné že se bavíme o agentu provokatérovi, aniž bychom se zabývali novou koncepcí policie a trestního práva? V žádné oblasti se neřeší systém, ale pouze politická témata, a bohužel se i rozhoduje.

Za nejhorší považuji, že to vše naši reformátoři dělají od stolu, za přítomnosti pár vyvolených, u nichž se v některých případech dá úspěšně pochybovat o alespoň elementární znalosti současného stavu dané problematiky. Zejména zástupci strany Věcí Veřejných mnohdy skutečně nelze při nejlepší vůli označit za odborníky, neboť mají pramalé zkušenosti se správou věcích veřejných.

Považuji za nutné, aby reformy proběhly v tomto volebním období. Ale takto ne! Je nutné, aby vláda nyní stanovila pouze cíle každé reformy a čas, do kdy má být připraven návrh. Měla by zajistit politickou podporu a rozhodovat o možných variantách, které jí budou předkládány. Měla by ustanovit odborné týmy a moderovat širokou odbornou diskuzi. Nic teď neschvalovat, nerozhodovat!

Před diskuzí o systému financování zdravotnictví bych si přál, aby vláda zveřejnila informace od každé licencované pojišťovny - jaký byl předpis pojistného, jaký jeho výběr a kolik daná pojišťovna vyplatila zdravotním zařízením, kolik jsou její provozní náklady a kolik utratila za investice. Stejně tak bych chtěl vidět, kolik stojí stát (jako plátce pojistného za děti, studenty a důchodce) toto pojistné. Je potřeba srovnat efektivitu výběru pojistného, jak si stojí státní VZP proti polostátním a soukromým pojišťovnám. Kolik do systému přinesly tolik diskutované poplatky? Jaká je současná reálná míra spoluúčasti pacientů?  Jaká bude ta budoucí? Je to velké množství údajů, které nám vláda musí poskytnout.

Stejně tak pro reformu veřejné správy je nutné, aby vláda zveřejnila počty zaměstnanců ve státní i veřejné správě, po jednotlivých oblastech a úrovních řízení, a to včetně mzdových nákladů.  Aby bylo zřejmé, kolik jak je která agenda nákladná. Po provedení personálních auditů, může dojít k návrhům na škrty a zefektivnění struktury. Pokud ale někdo navrhne masivní snížení počtu státních úředníků, musí ruku v ruce s tím říci, co s nimi provede, protože je krátkozraké nahradit desítky tisíc mizerně pracujících státních úředníků nezaměstnanými. Efekt na státní rozpočet je totiž negativní. Přesto se mluví pouze o politickém tématu – snížení počtu státních zaměstnanců – o jejich dalším uplatnění zatím nemluví.

Ve školství by jistě veřejnost uvítala informace o tom, kolik stojí stát studium jednoho člověka na každé VŠ a kolik míst na každé škole je. Rozpoutala by se totiž tolik potřebná diskuze, zda skutečně potřebujeme tolik doktorů, filosofů, ekonomů a právníků a dalších absolventů. Naše vysoké školy jich každoročně vyplivnout desítky tisíc a značná část na trhu nenalezne uplatnění. Proč? Není to plýtvání? Nebylo by lepší raději peníze investovat do kvalitnějšího středního školství? Kolik studijních míst je ve středních školách, jak se uplatňují jejich absolventi? Jejich dostatek? Zná někdo na takovéto otázky odpověď? Proč se tyto údaje nezveřejňují?  Uměli by na takovéto otázky odpovědět naši reformátoři školství? Nejsem si jist.

U důchodové reformy proběhl jakýsi pokus v podobě Bezděkovy komise. Ale opět bez širší diskuze a zveřejnění reálných čísel. V závěrečné zprávě naleznete většinou pouze poměrné údaje (podíl důchodů k průměrné mzdě, saldo HPD v % atd.) Minimum konkrétních údajů, které by umožnily vznik nezávislých analýz. Mimochodem porovnal někdo třeba efektivitu soukromých penzijních fondů se státními v zahraničí? Neustále slyšíme kritiky z řad levice, že „opt-out“ je zlodějina, že zisky, které by mohly být státu, dostanou soukromé firmy. Co to třeba dokázat srovnáním? Je tomu skutečně tak? Nebo je to jen mýtus a soukromé firmy jen pracují s nižšími náklady než státní, takže i po přiměřeném zisku pro soukromou firmu dostane stát více?

Mohl bych takto pokračovat, téměř u každé reformy. Co však postrádám zcela, je nějaká snaha jednotlivé reformy vzájemně sladit, aby byly únosné pro domácnosti a ekonomiku tohoto státu.  Po té co sjednotíme DPH, zavedeme školné, zvýšíme spoluúčast pacientů – co to udělá s námi? Dle mého názoru musí tvořit všechny reformy jedem smysluplný balíček. Pokud budou projednávány a přijímány odděleně, velmi snadno může dojít k situaci, že se obrátí jak proti reformátorům tak proti reformovaným.

V tomto článku jsem v tuto chvíli napočítal 27 otázek. Přesto jich je mnohem víc, které by si zasloužili odpověď a které se nikdo neobtěžuje odpovědět. Proč? (č. 28)

Nezlobte se na mne páni reformátoři, ale nejsme zvířena, která za Vámi půjde i na porážku. Věřili jsme Vám při volbách. Chceme po Vás kvalitně připravené reformy, které vydrží desítky let, nikoliv jen jedno volební období. Takovou reformu ale nepřipravíte od jednoho stolu, i kdyby byl sebekulatější. To chce kvalitní práci – manažerskou i odbornou.

Prosím přestaňte vyjednávat a zaujímat postoje! Začněte vládnout!