Mediokraté a prasátko Babe

Ve stínu mainstreamových událostí okolo prezidentské volby, jsem se rozhodl napsat článek, který s tímto tématem zdánlivě vůbec nesouvisí – o události staré téměř 12 let. Před tím jsem alepoložil několika svým přátelům tři otázky: 1) Víte co je to mediokracie a kdo jsou mediokraté? 2) Víte kdo je prasátko Babe? A 3) Myslíte si, že by mohli mít mediokraté a prasátko Babe něco společného? Stejné otázky kladu i Vám.

U mých přátel se odpovědi na první dvě otázky poměrně odlišovaly, v závislosti na osobních preferencích každého z nich. Ti, kteří se zajímají o politiku a dění kolem sebe znali pojmy mediokracie a mediokraté a správně odpověděli, že se jedná o takové státní zřízení, které předstíraje demokracii, je ve skutečnosti ovlivňováno a mnohdy řízeno přes média různými vlivovými skupinami. Ve své podstatě přesně to, co je nyní v naší zemi. Ti, kteří se o politiku příliš nestarají, to většinou nevěděli, ale s malou nápovědou rychle domysleli.

Prasátko Babe, hlavního hrdinu filmu Babe – Galantní prasátko znali především ti, v jejichž okolí se objevují malé děti.  Film o prasátku, které se vzepřelo osudu stát se pečínkou a rozhodlo se být pasteveckým psem, patří do škatulky mírně nadprůměrných, ale hlavně roztomilých dětských filmů, které pobaví děti takovou formou, která je snesitelná i pro dospělé a proto se pyšní označením rodinný film.

Překvapivě však odpověď na třetí otázku byla téměř totožná: „Ne, Nikoliv, Neumím si to představit, že by mohly mít něco společného.“

Jak jste odpověděli Vy? Je vůbec možné, a by se zrůdný, svrabem a špínou prolezlý svět politiky potkal s bezelstným prasátkem ze světa dětí?

Ano, možné to je. V historii naší země došlo ke zdánlivě nevýznamné události, která protnula tyto dva zcela rozdílné světy a vytvořila jejich společný bod.  Banální a až směšná situace, která svými důsledky dodnes ovlivňuje a řídi náš stát.

Je léto roku 2001, tedy zcela konkrétně neděle 22. července čas někdy okolo 12:15, čas oběda a značná část právě sleduje jeden televizní pořad – one man show Vladimíra Železného, tehdejšího generálního ředitele dodnes nejsledovanější české televize TV NOVA. Pan Železný právě uzavírá velkou sázku o malé pivo (tedy resp. o láhev kvalitního šampaňského). Předmětem sázky není nikdo jiný než prasátko Babe, tedy přesněji dětský film o něm a Vladimír Železný právě přesvědčuje svoje diváky (Nováky), že tento film vůbec není průměrný, nebo nadprůměrný, ale je to „megahit“ určený především dospělému publiku a proto se vsadil se svojí programovou ředitelkou, že když ho nasadí do hlavního vysílacího času ve všední den od osmi večer, bude nejsledovanějším pořadem v kategorii dospělých diváků, protože diváci TV NOVA, stejně jako on, jejich ředitel přeci rozpoznají dobrý film že?

Marketingový tah na zvýšení sledovanosti hodnotili jedni, TV NOVA dochází peníze a dělá z nouze ctnost, když nasazuje levnější filmy do prime time, říkali druzí.

Den D byl stanoven na středu 25. Července 2001 a Železný spustil  upoutávkovou kampaň, která v kombinaci s uzavřenou sázkou jeho Nováky doslova přikovala k obrazovce. Film Babe – Galantní prasátko dosáhla podílu sledovanosti v kategorii dospělých 47%. Film, který všude jinde ve světě dosahoval v této kategorii méně než 15% a většinou jen okolo 10% najednou získal tří až čtyřnásobek dospělých diváků proti jiným zemím.  Rozdíl cca 30 až 35% podílu znamenal přepočteno přibližně 1 milion diváků. Pan Železný svou sázku vyhrál, bohužel nejen to.

Ono totiž vůbec nešlo o sázku, ta byla jen nástrojem. Na pozadí této události byl jasný vzkaz všem tehdejším politikům této země. Podívejte se – tady máte exaktně změřeno, že ovládám 1 milion diváků, kteří po patřičné mediální přípravě, udělají, co já chci. Jeden milion dospělých diváků se rovná jeden milion voličů. Číslo, které bezpečně zaručuje vítězství téměř v každých volbách. Dne 25. července 2001 díky bezelstnému a navýsost roztomilému prasátku Babe byla v České republice zcela nenápadně ustavena mediokracie a bez jakékoliv nadsázky byl Vladimír Železný prvním mediokratem v zemi.

Od toho okamžiku bylo hlavním cílem všech politiků v zemi, dostat se do diskusního pořadu TV NOVA (populární Sedmička) a zároveň nebýt viděn v negativně vystavených zprávách této televize. A pan Železný měl předem za to vše danou cenu – hádejte jakou? Dnes jí platíme – přímá volba prezidenta. Jeho úvaha byla prostá, pokud bude přímá volba prezidenta, budu to já, kdo rozhodne o tom, kdo bude dalším prezidentem a nic mi nebrání v tom, abych se jím stál já sám.

Nikoliv shodou náhod, ale přímá volba prezidenta se stala jedním z hlavních témat voleb 2002 a vítězná ČSSD jí měla ve svém programu, zatímco poražená ODS nikoliv. A nově ustanovená vláda měla hned jako první bod svého programu změnu Ústavy tak, aby umožňovala přímou volbu prezidenta.

Jenže cena byla příliš vysoká. Neuvěřitelně. A nikomu se jí nechtělo platit. Aby se skutečně nemusela zaplatit, bylo potřeba jediné. Odstavit Vladimíra Železného od jeho vlivu a to za každou cenu. Kde je vůle, tam se najde i cesta, zejména když jsou zdroje. Ten příběh znáte dobře a tak víte, že odstavení Vladimíra Železného stálo české daňové poplatníky 10 mld. Kč. Jediné co po něm zůstalo, bylo zaseté semínko úvah o přímé volbě prezidenta.

Jenže mediokracie již byla ustavena, vazby vytvořeny a celý systém fungoval dále i bez Vladimíra Železného a jeho TV NOVA. Do nového systému se totiž velmi rychle zapojila další média a vznikly další mediokraté a vytvořili mediokratickou síť, která v určitých obměnách funguje dodnes. O přímou volbu prezidenta nikdo z mocných ve skutečnosti už nestál, za to o jiné benefity ano. A tak se z mediálního světa stává základní nástroj určující politické dění v naší zemi.  Vlivové skupiny začaly prostřednictvím medií dosazovat do volených funkcí nikoliv osobnosti, ale své loutky, které pokud se vzepřou, jsou velmi rychle mediálně postaveny ke zdi a demonstrativně popraveny. Je jedno, jaká je pravda, rozhodující je mediální obraz, který vrtí psem.

Není to náhodou, že takzvaná „blbá nálada“ ve společnosti, tedy jistá forma frustrace společnosti z politického vývoje, se datuje zejména do druhé poloviny první dekády tohoto století. Je to prosté. Ty kýble špíny, které na sebe různí mediokraté vylili v médiích, časem přinesly své hořké ovoce poznání.

Dál už není co vypravovat, protože nemá smyslu popisovat to, co sami prožíváte. To semínko, které zasadil Vladimír Železný z velmi zištných důvodů, nakonec vyklíčilo a plody na této rostlině dozrály právě nyní a někomu chutnají sladce jinému hořce. Stejně tak dále bují mediokracie, která pevně zakořenila v živné půdě české politiky a není síly, která by jí dokázala vykořenit. To vše díky jednomu malému bezelstnému prasátku, které nemělo v úmyslu nic jiného, než pobavit malé děti. Bylo však donuceno se potkat se světem, ve kterém nemělo nic dělat.