Kdo za to všechno může?

Taky Vás napadá tahle otázka, když čtete zprávy o politickém dění v naší zemi? Odpovědí máte na výběr, co jen hrdlo ráčí. Zeman, Klaus, koalice, opozice, oposmlouva, KSČ, KSČM, ČSSD, ODS, TOP09, VeVerky, Zelení, modří, červení, oranžoví, růžoví. Stačí se jen vybrat toho, kdo nejlépe vyhovuje Vaším osobním politickým názorů.

A tak každodenně čtu zasvěcené články o tom, jak ten či onen pohrdá demokracií, zneužívá své postavení a dále prohlubuje politickou, morální, ekonomickou a celospolečenskou krizi. Jak Zeman znásilňuje Ústavu (jako by tato nebyla znásilňována s železnou pravidelností pokaždé, kdy se to politikům hodí) a opíjí se mocí (stejně jako každý další z politiků, kteří se již dávno stali notorickými závisláky na moci). Jak byly a jsou zneužívány mocenské složky státu, tu pravicí či levicí a pro soukromé účely. Jak se uplácí či bují klientelismus na všech úrovních státního aparátu, počínaje úředníky a úřednicemi na úřadech a konče nejvýše postavenými státními činiteli. A tak příznivci levice, křičí a v prsa se bijí, že za to může pravice a jen oni dokáží situaci vyřešit, zatímco napravo se ozývá stejný řev a úplně stejné mlácení do hrudního koše. Výsledkem je pak jedna velká nula.

Takže kdo za to všechno vlastně může?

Občas, v záchvatu naprosté upřímnosti (nejčastěji pro prohraných volbách) nějaký ten politik řekne odvážnou a odzbrojující myšlenku, jistý náznak pravdy: „ Můžou za to voliči, protože špatně zvolili.“ Je v tom jistý kus pravdy. My voliči volíme a tím svěřujeme moc do rukou námi volených zastupitelů. A jsme tedy zodpovědní za jejich činy. Už teď slyším Vaší oprávněnou námitku: „ Vždyť ono není koho volit. Nalevo i napravo je to stejná verbež a svoloč, které bude krást ze státního, kde se jen trochu dá.“ Ne že bych s Vámi nesouhlasil. Je to všude stejná svoloč, která bude hledat jak podojit státní kravku do svého soukromého vědra. Ale v jednom se přeci jen budete mýlit. Politici jsou obrazem naší společnosti a nás samých. Jen si sáhněte do svědomí, jak často jste bez pocitu jakékoliv viny, s čistým svědomím a dobrým pocitem na srdci uzavřeli dohodu s nějakým živnostníkem (kamarádem), aby Vám opravil či dodal něco bez papírů a tedy bez DPH. Skutečně bych chtěl poznat alespoň jednoho, kdo vždy raději trval na papírech a dobrovolně zaplatil o 21% více (nebo jinou výši dle aktuálně platné sazby). Všichni si to odůvodňujeme tím, že přeci nebudeme tomuto státu dávat ani korunu navíc. Ať chcete nebo ne, je to daňový podvod a vy se dopouštíte krácení Vaší daňové povinnosti. Všichni jsme tak trochu daňovými podvodníčky a tak jediným rozdílem mezi námi (občany a voliči) a zvolenými zastupiteli (politiky) je v tom, že my jim dáváme možnost naše obecně tolerované malé podvůdky povýšit na úroveň, která už by se dávno tolerovat neměla.

Historie nás naučila chovat se ke státu jako k nepříteli, kterému je třeba škodit, kde se dá. Není se co divit. Za posledních 400 let jsme zažili pouze 40 let svobody a to je sakra málo na to, abychom si dokázali vážit svého vlastního státu. Ať už to bylo c.k. Rakousko-Uhersko, protektorát Čechy a Morava anebo sovětská provincie s názvem ČSSR, vždy to byla okupace, nesvoboda a tedy nepřítel v podobě státu. A s nepřítelem je nutno bojovat.

Jenže je to v nás tak zažito, že si už nedokážeme uvědomit, že svým zlodějíčkováním bojujeme už jen sami proti sobě a že už to není boj ale prostý podvod.

Velmi často mi přijde zejména v poslední době na mysl jedna hláška z odposlechů kmotra Mrázka. „Tenhle stát je vytunelovanej lidsky.“ Sice byla pronesena ve zcela jiných souvislostech, ale zcela přesně vystihuje podstatu věcí kolem nás. Tomuto státu i společnosti skutečně chybí osobnosti, vůdci, vzory. Někdo kdo by nás inspiroval a ukazoval jak dál.

Netvrdím však, že tu mezi námi nejsou. Díky své práci dnes a denně potkávám lidi, kteří svým rozsahem znalostí a schopností i svým žebříčkem hodnot daleko převyšují všechny naše politiky a vím, že by dokázali s tímto státem udělat hodně dobrého. Bohužel se tito lidé politiky nestávají ze dvou prostých důvodů.

První lze shrnout do prosté lidové moudrosti: „Chceš-li být u nás politikem, kup si litr rybího tuku a třikrát si s ním propláchni žaludek. Pokud se u toho nepozvracíš, máš na to jít do politiky.“ Lidé, o kterých mluvím, jsou prostě příliš slušní na to, aby chtěli fungovat v současném politickém systému.

Druhý důvod je ještě prostší, o těchto lidech nemáte možnost se dozvědět, pokud je nebudete sami hledat. Nepíše se o nich v novinách a nemluví v televizi, neboť se živí prací a nemají a nechtějí mít tajemné sponzory, kteří jim budou platit drahé reklamní kampaně.

Pokud se tedy ptáme, kdo za to může, musíme si odpovědět, že my sami. Svojí lhostejností a přístupem ke státu. Na druhou stranu se tím dostaneme do logické smyčky, proč bychom měli platit daně státu, který řídi banda zlodějů a zároveň proč by stát plný lidí, kteří okrádají stát měli řídit politici, kteří tak jako jediní nebudou činit? Co je dříve slepice nebo vejce?

Možná by ale bylo lepší se ptát ne kdo, ale co za to může?

Odpověď je zřejmá. Systém. Náš politický systém ukotvený v ústavě.

Každý systém je totiž závislý na lidech a na lidském jednání a námi zvoleným systém je neslučitelný s naším přístupem ke státu, který jsme si přinesli z minulosti. Náš systém parlamentní demokracie založený na politických stranách a poměrném volebním systému je ve své podstatě nevhodnější živnou půdou pro zlodějíčkování, korupci, klientelismus na všech úrovních státní správy. Moc se rozděluje zákulisním vyjednáváním, skrytými dohodami a nikoliv volbami. Volby ve své podstatě jen určují, kdo dostane možnost si nakrást víc a kdo míň. Pokud chceme hledat řešení, je potřeba ho hledat ve změně systému.

Překvapivě se na nutnosti změnit Ústavu a v ní ukotvený systém shodují snad všichni. Politici zleva i zprava většina občanů voličů také. Zásadní problém ale spočívá v tom, že se už nikdo s nikým neshodne v tom, jak by ta změna měla vypadat.

Ve shodě o nutnosti změny Ústavy se okamžitě rozhoří boj o posílení moci. Vládnoucí koalice bude chtít posílit moc vlády, opozice kontrolní role Parlamentu, obě pak společně moc prezidenta. Občané voliči zase chtějí omezit moc politiků a zavést přímou demokracii.

Potřebná změna Ústavy ale nespočívá v přerozdělení moci. Pokud to přerozdělení totiž bude určovat současná (nebo po nových volbách znovu zvolená) garnitura, nikdy to nepovede ke zlepšení. Kapříci si vlastní bahnitý rybník nevypustí sami. A pokud budeme trvat na přímé demokracii tak v naší společnosti, ještě pořád deformované minulostí, se velmi rychle zvrhne čirý populismus, kdy politici v zásadě udělají cokoliv, jen aby zůstali u moci.

Systém je závislý na lidech a i změna našeho státu bude závislá na lidech, proto by naším prvním cílem neměla být změna Ústavy spočívající v přerozdělení moci, ale taková změna, která umožní příchod nových lidí, nových osobností do politiky. Teprve až nové osobnosti přijdou do politiky, ať navrhnou další změny, pokud budou potřeba.

Začněme třeba článkem 5 Ústavy ČR, který říká: „Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů.“ Právě změna tohoto článku se stala symbolem Sametové revoluce v roce 1989, kdy byla vypuštěna vedoucí role Komunistické strany. Bohužel jsme se dostali do jiné slepé uličky. Co je vlastně politický systém? V Ústavě nikde dál definován není. Dle našich zvyklostí a běžného výkladu lze říci, že je to systém, jakým je vykonávána moc v tomto státě. Pokud tento běžné a uznávaný výklad přijmeme, tak tento článek vykládat tak, že moc přísluší politickým stranám, které o ni volně soutěží. Přesně tak to i v současné době probíhá. Bohužel.

Politické strany jsou totiž vnitřně neprůhledné a kandidují za ně neznámí a nevýrazní lidé schování za mediální tváře několika volebních lídrů. Díky tomu pak většinu v poslanecké sněmovně tvoří poslušní mlčící poslanci, kteří odhlasují, co jim jejich politická strana nařídí. Základní kvalifikací pro post poslance je tak poslušnost a loajalita k vlastní politické straně, nikoliv však ke státu a k občanům, voličům.

A tak máme v našem právním pořádku ukotveno, že do Poslanecké sněmovny (což je vrcholný orgán státní moci, který ovládá maximum pravomocí) muže kandidáty přihlašovat jen politická strana, či politické hnutí (viz. §31 odst. 1 Volebního zákona). Co tedy nejprve změnit právě toto?

Proč musí být kandidát na poslance členem nějaké politické strany či hnutí anebo alespoň za ni kandidovat (tj. přislíbit jí poslušnost)? Politický systém by měl být založen na volné soutěži osobností a názorů, nikoliv na soutěži politických stran. Přesně v tomto duchu by měla být první změna Ústavy.

Druhou změnou Ústavy by měla být změna volebního systému či spíše prohození. Do Poslanecké sněmovny, jakožto orgánu s největšími pravomocemi, by se mělo volit většinovým dvoukolovým systémem ve 201 volebním okrsku. Takováto změna by nutila především politické strany najít desítky až stovky osobností, které postaví v každém volebním okrsku. Nebude stačit pár lídrů, protože okrsky budou dost malé na to, aby občané měli možnost poznat svého kandidáta, a ten je bude muset přesvědčit. Nezávislým kandidátům to pak umožní oslovit voliče s mnohem nižšími náklady než dosud. Do Senátu by se pak mohlo volit naopak poměrově po mnohem větších celcích (krajích).  Senát by pak měl zejména kontrolní roli.

Než začnu psát o třetí změně Ústavy, dovolím si Vás upozornit na jeden logický lapsus. V průběhu prezidentské volby a následně i v reakcích na některé státnické počiny pana prezidenta Zemana se nás vytrvale politici snaží přesvědčit, že role prezidenta je především reprezentativní a jeho pravomoci jsou minimální. Ponechme stranou diskuzi o tom co je a není správné a jaké má mít prezident pravomoci. Zajímavé je, že tato funkce, přestože má podle našich politiků a mnoha odborníků jen minoritní pravomoci, jako jediná má omezenou možnost opakovaného zvolení. Zatímco prezidentem můžete být nejvýše dvakrát za sebou, tak poslancem, senátorem, premiérem či ministrem můžete být tolikrát, kolikrát Vás lidé zvolí. Prezidentem však ne. A přesně tak to má být. Po dvou obdobích už může být člověk tak odtržen od reality, že by již neměl kandidovat. Proto by další třetí změnou Ústavy mělo být omezení možnosti opakovaného zvolení u všech volených funkcí dle Ústavy.

Tyto tři změny Ústavy by vytvořily tlak na politické strany, aby začali hledat nové osobnosti, umožnily by existenci nezávislých poslanců a zaručily by pravidelnou obměnu tváří. Tím dojde pozvolné změně v politickém systému a do politiky přijdou lidé schopní navrhnout a prosadit novou podobu tohoto státu.

Tyto tři změny nikterak nemění pravomoci jednotlivých orgánů, mění ale systém volby tak, aby dále neumožňoval klientelismus nebo ho alespoň omezil a značně decentralizoval. Naším cílem a snahou by totiž mělo být vytvořit takový systém, který bude přirozeně podporovat příliv nových osobností a vytvoří tak velmi konkurenční prostředí v rámci politické scény. Konkurenci myšlenek a argumentů a nikoliv konkurenci lobbistických vazeb.

Pokud hledáte změnu, nehledejte jí v rychlém opatření, jehož účinky se projeví hned. Žádné takové není, a pokud ho někdo slibuje, je buď hloupý anebo lže. Změna bude dlouhá a náročná ale vždy bude stát na lidech.