Právě probíhající mistrovství světa v kopané, které hostí Jihoafrická republika, je pro nemálo fanoušků fotbalu jistě zklamáním. Jednak za to může atmosféra na stadionech, kde skutečně fandící diváci nejsou vůbec slyšet přes neustávající bzučení příšerných vuvuzel (jiho)afrických „domorodců“. Druhým důvodem pak je nevalná kvalita předváděné hry, jež především v základních skupinách často doslova nudila.
Jeden tým se však šedému průměru výrazně vymyká a nad ostatními ční jako Eiffelovka v Paříži - Německo. Tedy pardon, pro mnohé diskutující pod články o fotbalovém šampionátu se totiž nejedná o německou reprezentaci, ale o multikulturní výběr hrající pod německou vlajkou. Já to tak však až na jedinou výjimkou nevidím a hned také řeknu proč.
Ano, nelíbí se mi naturalizování sportovců-cizinců, kteří získají právo nastupovat za svou novou zemi jenom díky tomu, že v ní např. pět let působí v nějakém klubu a posléze získají občanství daného státu. To je v německém týmu případ devětadvacetiletého Cacaua, původem Brazilce, který za Německo může nastupovat od loňského roku poté, co na západ od našich hranic strávil deset let. Nicméně to je také jediný čistě naturalizovaný fotbalista, jenž za německý výběr hraje.
Ti ostatní „přistěhovalci“ totiž sice jsou potomky rodičů-cizinců (příp. jednoho rodiče-cizince a jednoho rodiče-Němce), ale v Německu buď odmalička vyrůstali, chodili tam do školy, učili se tam fotbal a později tam odváděli daně, nebo se tam rovnou narodili. To první platí pro „Poláky“ Lukase Podolskiho (do Německa přišel, když mu byly 2 roky), Miroslava Kloseho (7 let) a Piotra Trochowskiho (5 let) a pro „Bosňana“ Marko Marina (2 roky). Další „multi-kulti“ hráči, o kterých se mluví v souvislosti s tím, že nejsou pravými Němci, domovinu svých rodičů pak maximálně navštívili, narodili se ovšem na území Německa a prožili tam celý svůj život. Jsou jimi Dennis Aogo (z části Nigérijec), Serdar Tasci, Mesut Özil (oba potomci tureckých rodičů), Sami Khedira (otec byl Tunisan), Jerome Boateng (syn ghanského otce) a Mario Gómez (z části Španěl).
Žádný z těchto hráčů nikdy nenastoupil za jiný fotbalový výběr než právě ten německý, a to ani v juniorských kategoriích. I proto jsem přesvědčena, že mají plné právo reprezentovat svou domovinu (ano, SVOU domovinu, nikoliv domovinu svých rodičů) bez toho, aby na ně někdo pokřikoval, že jsou přistěhovalci a do německého týmu nepatří.
V souvislosti s výše uvedeným mi pak při čtení fotbalových diskuzí zůstává rozum stát nad další dosti nesmyslnou hláškou, kterou ti, jenž Německu úspěch nepřejí, vypouštějí z úst, resp. ze svých prstů. A sice že Němci jsou „skopčáci“ (samozřejmě v hanlivém smyslu tohoto slova). No nevím, já fandím fotbalu, tedy danému týmu, neřeším historii, tedy minulost daného státu. Nehledě na to, že mluvit o hráčích jako jsou Klose, Khedira, Boateng či Özil jako o „skopčácích“, považuji za holý nesmysl, zejména pak v případě, že ti samí lidé označují výše uvedené hráče za neNěmce.
Pokračování článku, ve kterém zmiňuji důvod úspěchu německé reprezentace, naleznete zde -> http://tesnerova.blog.idnes.cz/clanok.asp?cl=145817&bk=24147.
