V pondělí večer jsme mohli shlédnout tahák 25. kola tuzemské první fotbalové ligy v podání pražské Slavie a fotbalistů z Mladé Boleslavi. V úterý nám pak stejná televizní stanice naservírovala semifinále proslulé a opěvované Ligy mistrů, v hlavních rolích Barcelona a londýnská Chelsea. Dají se tyto zápasy porovnávat? A pokud ano, jak takové srovnání dopadne?
Ale jistě, srovnávat se dají, proč také ne? Vždyť v obou utkáních vyběhlo na hřiště dvakrát 11 hráčů a 3 rozhodčí, hrálo se s kulatým míčem na dvě branky a na tribunách fandilo nemálo tisíc příznivců daných klubů. Pravda, v Edenu (resp. Synot Tip Aréně) bylo těch diváků bezmála devětkrát méně, to však bylo způsobeno jednak kapacitou stadionu a jednak kvalitou oněch soutěží.
Oba zápasy se pak dají porovnávat ve dvou rovinách. Za prvé na základě atraktivity a za druhé vzhledem ke kvalitě a technickým dovednostem hráčů a taktické vyspělosti týmů. Dalo by se tedy říci, že existují pohledy dva - fanouškovský, který dává v 90 % případů přednost hře "nahoru dolů" s šancemi, góly i chybami, a trenérský, který upřednostňuje dodržování taktiky, precizní defenzivu a propracovanou ofenzivu.
Na základě výše uvedeného mohu čistě za sebe říci, že mně se více líbil (překvapivě) zápas české ligy. Slavia hořela v obraně jako papír a prvních 60 minut hrála totální kulové i směrem dopředu. Vedení boleslavských bylo zasloužené, v ofenzivě byla "Bolka" až neuvěřitelně produktivní. Pravda, první její gól šel na vrub "čaroděje" Martina Vaniaka a ani u druhého zásahu hostů neměl brankář Slavie čisté svědomí. Akce před třetím přesným zásahem Boleslavi pak byla ukázková a byla jen škoda, že mladičký a výborně hrající Jan Chramosta nedotáhl do konce i následující "nájezd". Vladimír Táborský si ve studiu málem vykřičel hlasivky a Pavel Hapal, trenér hostujícího týmu, se na lavičce mohl jen chytat za hlavu. Slavia na druhou stranu mohla děkovat fotbalovému bohu, resp. svému bývalému hráči Tomáši Hrdličkovi, který se nachomýtl k jedné z mála nebezpečných akcí domácího týmu v první půli a srazil si míč do vlastní brány, tedy do té boleslavské. Jenom díky němu neodcházel tým Karla Jarolíma do šaten s dvoubrankovým mankem. Do druhého poločasu pak v červenobílém dresu naskočil Milan Černý, jednadvacetiletý talentovaný hráč, který zápas nakonec i rozhodl. To však předbíhám...
Nejprve totiž hosté zvýšili již na takřka nedostižných 3:1. Vzápětí Slavie získala výhodu zcela zaslouženého pokutového kopu po nesmyslném stažení Pavla Fořta Adrianem Rolkem. Touto šancí ovšem slávisté (jmenovitě Tijany Belaid) pohrdli. Červenobílí však přecijen ukázali, že letos jsou silnější než vloni, minimálně tedy na poli psychiky. O dvacet minut později "Týdžej", jak se tuniskému reprezentantovi přezdívá, svou minelu z neproměněné penalty napravil a s pomocí výrazné teče Tomáše Janíčka snížil. Domácí ožili a hnali se za vyrovnáním, což se nakonec podařilo parádní střelou z kraje šestnáctky právě Milanu Černému. Mezitím ještě slávisté přestáli díky Vaniakovi další obrovskou šanci soupeře, ve které se ocitl velmi dobře hrající Ludovic Sylvestre. Kdyby pak rozhodčí neukončil zápas přesně na vteřinu, mohli se možná fanoušci dočkat dalšího gólu v síti Mladé Boleslavi, protože u míče byl Milan Ivana a běžel na zteč soupeřovy brány. To už jsou však pouze spekulace, na kdyby se nehraje a rozhodčí měl právo utkání ukončil právě v té chvíli, kdy to udělal. Nicméně na jeho nepříliš šťastném výkonu s řadou nepřesností to nic nemění.
Naproti tomu zápas Barcelona vs. Chelsea byl z pohledu nezaujatého fanouška slabým odvarem výše zmíněného. Londýňané přijeli do Španělska viditelně hlavně neinkasovat, aby si tak udrželi co nejlepší výchozí pozici pro domácí odvetu. Barcelona se naproti tomu snažila svou pozici vylepšit, jak jen se dalo, přes výborně bránící "Blue Boys" (kteří nastoupili ve žlutých dresech) se však ne a ne propracovat. A když už se do šestnáctky soupeře dostali a vystřelili, v bráně kouzlil "tankista" Petr Čech a všechny střely barcelonských pohotově likvidoval. Chelsea hrála nepřesně, tvrdě a až na několik málo výjimek se k ohrožení svatyně Víctora Valdése nedostala. Největší šanci hostů pak zmíněný ochránce branky španělského týmu vychytal Didieru Drogbovi.
Z pohledu fanouška tedy Gambrinus liga vs. Liga mistrů 1:0.
A pak tu máme onen pohled trenérský. Dovedu si živě představit, co se asi dělo v kabině Slavie o poločase ligového utkání. Karel Jarolím je pověstný svou tvrdou rukou a vysokými nároky, takže je více než zřejmé, že ze hry svého týmu byl opravdu, ale opravdu rozzlobený. Ani Pavel Hapal nemohl být po utkání zrovna nadšený, vždyť jím vedení fotbalisté ztratil dvoubrankové vedení, umožnili hráčům soupeře kopat penaltu a nedokázali proměnit další dvě vyložené šance.
To Guus Hidding jistě odjížděl zpátky do Londýna v dobré náladě. Jeho tým neinkasoval, soupeře nepustil do mnoha šancí a jistě tak splnil taktické pokyny, které od svého trenéra dostal před utkáním. Předpokládám totiž, že se jednalo zejména o uhlídání proslulých barcelonských ofenzivních výpadů v podání Lionela Messiho, Samuela Eto´a a Thiery Henryho. A to se Chelsea do puntíku podařilo.
Josep Guardiola už asi tak nadšený nebyl, nicméně ani on nemá příliš důvodů smutnit. Barcelona na vlastním hřišti neinkasovala, nad londýnským týmem měla po celý zápas převahu a snad vyjma Rafaela Márqueze neutrpěl žádný z jeho hráčů zranění, které by mu zabránilo zahrát si odvetu na Stamford Bridge. Tam pak barcelonským postačí vstřelit jediný gól a neprohrát - a cesta do finále pro ně bude otevřená.
Z pohledu trenérského tedy Gambrinus liga vs. Liga mistrů 0:1.
Možná se mnou nebudete souhlasit, ale tak to prostě vidím já. :)
