Sádlo máslo paštika, zabijeme tlouštíka

Vzpomněla jsem si na krutou básničku ze školních let, kterou jsme v dětství zlobili našeho spolužáka Honzu B, za což se v dnešní době velmi stydím. To bylo před pětadvaceti lety a tlustých dětí bylo mnohem méně. 

Právě jsme s dcerou obědvali v Ikea restauraci, když přicházeli rodiče kolem pětatřiceti, oba přes metrák, za nimi děti, kterým spolužák Honza B. nesahal svojí nadváhou ani po kotníky.  Čtyři koule se usadily u stolu. Pár minut nato rovnali pan otec s matkou před děti talíře s hranolkami, řízky a kolou. Mladší holčičce byly asi čtyři roky, klukovi tak sedm. Chtělo se mi vzteky řvát: „To jim nemůžete dát aspoň trochu zeleniny, už teď jsou šíleně vyžrané,  co bude za pár let, onemocní vám, budou mít problémy se srdcem, budou nešťastné, udělejte se sebou něco, dokud je čas!

Kamarád z dětství Honza B. dostal svůj první infarkt už v pětadvaceti a byl poloviční!  Ano, tehdy mě to hodně rozhodilo, protože jsem si tuhle věc spojovala s důchodci. Moje babi i děda měli první infarkt až po šedesátce, někdy v té době dostali i cukrovku. V mládí byli oba štíhlí. 

„Starej se sama o sebe, to není tvoje věc“, opakovala jsem si po několikáté, když mi ohromná, špekatá záda pana otce vstoupila do zorného pole. Třeba se celý týden drží, aby si jednou za čas dali do nosu, co je na tom, sama se ráda najím a zrovna v pátek jsem dělala řízky - já pokrytec! Ano, najím, každý den vařím, jednou v týdnu peču buchty nebo koláče a občas si zajdeme na pořádnou prasárnu. ALE máme normální váhu, pravidelně sportuji, třikrát týdně chodím běhat nebo na kolo – právě abych si tohle mohla dopřát, protože jíst se má všechno. A snažím se jíst i zdravé věci, přestože mi ne vždy chutnají! Jak můžou dospělí lidi takhle prasit svoje děti...

Můžou, taky mě v dětství přežírali a zeleninu jsem na talíři viděla jen vyjímečně. Vlastně to bylo považováno skoro za plezír, rozmar, hanbu jíst zdravě. Jen díky dobrým genům ze mě není koule. Nechci  moralizovat, jen je mi krutě líto všech těch tlustých dětí, kterým jejich tlustí rodiče vůbec nepomáhají a naopak je v tomhle začarovém kruhu drží, protože jdou špatným příkladem špatnými návyky a leností. 

Má pětiletá dcera právě sváděla boj s kousky zeleniny, co jí zbyly na talíři, když dojedla své ikeácké masové koule, aby mohla dostat jahody se šlehačkou. „Chceš jít dneska na kolo nebo na koloběžku?“, zeptala jsem se, když dojedla. A přiznávám, že se mi v tu chvíli moc nechtělo. Rodiče musí jít dětem příkladem, motivovat je, pomáhat jim k tomu, aby prospívali a aby byli v životě šťastné i za cenu, že se jim v tu chvíli zrovna nechce. Jde o hodně.